Hned poté poprvé šlápne do pedálů trenažéru. „Necháte na tom kole život?“ ptá se ho s úsměvem na rtech primář oddělení Pavel Homolka, který fyzické a zátěžové testy brněnských basketbalistů provádí. Černošek jen pokývne hlavou.

Po úvodním zahřátí zápasí s trenažérem už naostro. S každou půlminutou se mu zvyšuje obtížnost, dokud nedosáhne hranice maximálního využití kyslíku (VO2 max).

Po pár minutách neustálého šlapání mu doktor oznamuje, že je na prahu. Osmadvacetiletý basketbalista opět přikyvuje, ale nepřestává dál makat.

Zátěž je stále vyšší, Černošek se ždíme z posledních sil. Primář zkušeného sportovce povzbuzuje, aby se nevzdal dřív, než to bude nezbytně nutné. „Jedeme, jedeme, jedeme,“ pokřikuje. „To je jak z nějakého filmu. Dokáže to, nebo nedokáže?,“ směje se přihlížející trenér brněnského klubu Marian Svoboda.

Vyčerpaný basketbalistka po několika vteřinách už jen vyšlapává únavu. „Výbušnost výborná, ale vaše obecná vytrvalost není nijak oslnivá. Na druhou stranu jste na začátku přípravy,“ komentuje výsledky testů Homolka.

„To spravíme,“ reaguje brněnský kouč v narážce na týdenní soustředění, které jeho svěřence zavede do Krkonoš. Černošek si z výsledků nic nedělá. „Rozhodující není dnešek, ale jak na tom budu za dva měsíce,“ prohodí.

Při zmínce o týdenní přípravě v horách se jen ušklíbne. „Loni jsem byl na stejném místě s nároďákem, takže bohužel vím, jak to tam vypadá. Pěkné kopečky, bude to maso.“