Sport potřebuju. Chci si taky skočit padákem, hlásí boulařka Vaculíková

Jak se cítíte, když začátek sezony sledujete z Brna?

Je to jiný pocit, vše jde jinak, než jsem byla zvyklá. Nelyžuji, nejezdím nikam na soustředění a samozřejmě mi přijde líto, když vidím fotky od ostatních, jak jsou na sněhu a užívají si lyžování. Stýská se mi, protože posledních deset let mého života vypadalo takhle, ale neberu to nějak tragicky, nepřestanu kvůli tomu žít. (smích) Mám teď čas na jiné věci.

Co vás přimělo skončit?

Důvodů je samozřejmě víc. Už se toho nakupilo strašně moc a vše směřovalo k tomu, že nejlepší varianta bude konec. Na jaře jsem se rozhodla primárně kvůli kolenu i proto, že jsem si potřebovala odpočinout, už jsem nestíhala. Povinnosti se začaly strašně kupit místo toho, aby šlo o samotný sport jako na začátku. Převažovaly strasti z ne úplně přátelského prostředí.

Co znamená nepřátelské prostředí?

Ze začátku jsme se úplně nepohodli v reprezentačním družstvu, ale nešlo o důvod, kvůli kterému jsem skončila. Překonala jsem to. Jen kvůli nepřátelské atmosféře se nevzdám a nevystrnadí mě, i když toho bylo dost.

Především vás v kariéře omezovalo zraněné koleno. Už s ním nešlo závodit?

Vše začalo v roce 2011, od té doby jsem s ním každý rok měla problém, nemohla jsem pořádně trénovat, takže se samozřejmě nedostavily výsledky, které jsem chtěla. Jsem člověk, který hrozně rád vyhrává, to mě na lyžování bavilo. Byla jsem v něm dobrá a věděla jsem, že můžu něco dokázat, hlavně sama pro sebe. Jak jsem ztratila možnost jít do lyžování naplno, už jsem přemýšlela, že koleno nevydrží a nemůžu sport dělat jako předtím. Ztrácela jsem tu správnou chuť a drajv. Roli hrála i škola.

Omezuje vás koleno v běžném pohybu?

Nebolí mě, rekreačně můžu všechno a dělala jsem toho docela dost přes léto, bez sportu nevydržím. Mám dost školy a u sportu si vždy krásně odpočinu. Vrcholový sport však koleno na devadesát procent nezvládne. Před pár týdny jsem si zajela třikrát v trati a už jsem cítila, že mě začíná trochu bolet. Někde hranice musí být a člověk ji nemá pokoušet. Odborníci jako profesor Kolář nebo doktor Hudeček už mi nedoporučovali pokračovat v kariéře. Nebylo o čem debatovat.

Vaše koleno by možná bylo v lepším stavu, pokud byste po první operaci skončila.

Nelituju toho, že jsem pokračovala. Samozřejmě jsem si koleno trošku opotřebovala, ale pořád jsem závodila pod dohledem lékařů, fyzioterapeutů, kteří mi říkali, že vše je pořád na únosné míře, která koleno nepoškodí takovým způsobem do budoucna. Domluvila jsem s doktory, že pokud se dostanu do takové fáze, prostě to zabalíme a dál řešit nebudeme. Na jaře jsme se dohodli, že dál už pokračovat nebudu, ale předtím to nebylo takové riziko, když jsem si srovnala priority. Měla jsem před olympiádou, mistrovstvím světa, svěťáky.

Celou kariéru jste měla teprve před sebou. Jak konec vstřebáváte?

Postupně, časem. Mrzí mě to, ale nemůžu se v tom utápět. Přetrhla jsem si vazy na vzestupu, když se vše rozjíždělo, překonala jsem začátky, dva roky jsem jezdila ve svěťáku, rozhodčí si na mě začali zvykat, získala jsem první větší úspěchy, medaili z mistrovství světa, už jsem byla v první desítce svěťáku. Po sezoně jsem byla maximálně nakopnutá dát do toho všechno, cítila jsem se plná motivace. Věděla jsem, že na to mám a vše směřovala k olympiádě v Rusku. Opravdu jsem počítala, že budu naplno trénovat a bojovat o medaili.

Jenže zranění vaše plány zhatilo…

Motivace vydržela, protože byla opravdu velká a jsem člověk, který má silnou vůli, ráda překonávám překážky. Nevymlouvám se, že se mi nechce trénovat nebo že nemůžu, spíš mi dodává energii, když se někam posunu a směřuju, kam chci, můžu něco obětovat. Ale už to nešlo.

Na dvě olympijské účasti vám zůstanou nejhezčí vzpomínky?

Dvě olympiády jsou krásné. Asi si pořád nejsem schopná uvědomit, jak je to úžasné. Když jsem v sedmnácti přijela do Vancouveru, šlo o jeden ze silnějších zážitků, měla jsem pocit, že se mi splnil dětský sen. Jako malá jsem se dívala v televizi, jak sportovci přicházejí na stadion na zahájení a najednou jsem byla na olympiádě sama s bráchou. To byla taková pohádka. Soči už pro mě nebylo nic tak neobvyklého. (úsměv)

Umíte si teď představit běžné lyžování bez salt a boulí?

Boule už asi vynechám. Když je dobrá sjezdovka a není tam hodně lidí, ráda se projedu rychle, ale nemám ráda, když jsou sjezdovky přecpané a nemůžu se pořádně rozjet. Dva dny jsem vydržela na normálním kopci, ale nevím, zda by mě to bavilo i dál. Spíš mě láká freeride, na který však potřebujete prašan.

Čím teď vyplňujete čas?

Pořád sportuju, akorát pohyb není tak intenzivní jako předtím. Dělám toho docela dost, s mamkou chodím na stěnu, jezdím na horském kole. Když jsem skončila s lyžováním, chyběl mi adrenalin, který jsem předtím měla pořád, takže jsem se vždycky jela vyblbnout někam do lesa přes kořeny. Na gymnastice jsem taky byla po dlouhé době, trochu se mi zamotala hlava, jak jsem pořád dělala salta. V létě jsme s bráchou jezdili na vodních lyžích, surfech, jezdím na bruslích, hraju beachvolejbal, badminton a squash. Občas si jdu zaběhat a chci si skočit padákem. (smích)