Štrbíková se popere o olympiádu ve Švédsku: Jídlo mi tam nechutná

Před dvanácti lety jste se zúčastnila olympijských her v Aténách. Jak se od té doby změnil stolní tenis?

Je daleko rychlejší a silovější, což je znát hlavně na hře kluků. Když se člověk podívá na Číňany, vidí, že není příliš velký prostor něco vymýšlet. Výměny se totiž hrají přímo od stolu. Daleko víc se dbá i na fyzickou připravenost, přibyla i řada technických vymožeností. Zejména hráčky začaly víc používat potahy s různě dlouhými vroubky.

Zavzpomínáte si občas na olympijský turnaj?

Občas ano a musím přiznat, že se mi vybavují pěkné vzpomínky. Pamatuji si, že už kvalifikace byla nesmírně náročná po fyzické i psychické stránce. Olympiáda pak sama o sobě byla super, do Atén jsem však rozhodně nejela pro medaili. Vlastně žádná z evropských holek tam většinou s takovými ambicemi nejezdí, jde o to, uhrát třeba dvě až tři kola. Trošku zklamaná jsem byla snad jen ze zázemí, protože jsem se doslechla, že na předešlé olympiádě v Sydney to byla velká paráda.

Loni v červnu jste se zúčastnila premiérových Evropských her. Dýchla na vás po letech opět známá olympijská atmosféra, kterou jste už zažila?

Trošku ano, i když ne tolik jako v Aténách. Tím, že se člověk stýká s českými sportovci a bydlí s nimi v jednom domě, má pocit, že na olympiádě skutečně je. Jen na takové menší. (úsměv)

Jak se vám v Baku líbilo?

V Ázerbájdžánu jsem byla poprvé a musím přiznat, že se jedná o zajímavou destinaci. S holkami jsme si ale užily především samotný turnaj družstev. K výborným výkonům a konečnému třetímu místu nás nakoplo už úvodní vítězství proti silnému Rakousku, které jsme porazily po dlouhé době. Bronzové medaile nám navíc předával někdejší ukrajinský tyčkař Sergej Bubka. Bylo to o to pikantnější, že jsme v souboji 
o třetí příčku porazily právě Ukrajinky. Když nám gratuloval, Iveta Vacenovská (spoluhráčka z reprezentace, pozn. red.) se mu omlouvala. (úsměv) On však říkal, že k takovým gestům není důvod, že jsme si medaili zasloužily.

Za necelé dva týdny se poperete o olympiádu v Riu de Janeiro na kvalifikačním turnaji, který se nakonec po sebevražedných útocích neuskuteční v Istanbulu, ale ve švédském Halmstadu. Vítáte změnu pořadatelství?

Z bezpečnostního hlediska určitě. Samozřejmě počítám 
i s tím, že organizačně bude turnaj na trošku vyšší úrovni. Nechutná mi však švédské jídlo, a tak si nejspíš nakoupím sama. Vítám také změnu termínu, tedy že se kvalifikační turnaj uskuteční o týden později. Mám momentálně nabitý program, proto mě těší, že zbude taky trošku času na odpočinek.

Jaká je šance, že se do Ria probojujete?

Těžko říct. U ping-pongu podobně jako u dalších individuálních sportů dost záleží na losu. Může se tedy stát, že chytnu dobré soupeřky a probojuji se daleko, ale také není vyloučené, že se po prvním dnu s turnajem rozloučím. Šanci na postup každopádně mám, je totiž jen pár holek, jejichž styl mi vyloženě nesedí. Důležité ale bude ustát turnaj i po psychické stránce. Věřím, že to zvládnu. Za svoji kariéru jsem už odehrála hodně těžkých duelů, které mě zocelily. Pokud to nevyjde ve Švédsku, pořád zbývá ještě jedna šance. V případě, že na dubnovém turnaji Pro Tour ve Varšavě získám hodně bodů, můžu se kvalifikovat ještě díky žebříčkovému postavení. (Právě po turnaji v Polsku se uzavírá žebříček. Prvních dvaadvacet stolních tenistů podle redukovaného pořadí si zajistí olympijskou účast. Každá země může nominovat maximálně dva hráče – pozn. red.)

Připravujete se na vrchol sezony intenzivně?

Olympiáda je sice můj cíl, ale že bych přípravu směřovala jen ke kvalifikaci, to ne. Makám pořád, ať se jedná o play off extraligy, nebo o kva-lifikaci do Ria. Když se do Brazílie nedostanu, nic se nestane. Ukončím sezonu 
a zabavím se jinak. (úsměv)

První mistrovství Evropy mezi dospělými jste odehrála již v roce 1996. Čemu přičítáte, že se stále držíte mezi českou elitou?

Myslím, že především talentu, ale také schopnosti se rychle přizpůsobit změnám. Nejspíš proto se mezi nejlepšími hráčkami u nás pohybuji už dvacet let.

Za tu dobu jste posbírala spoustu úspěchů. Kterých si ceníte nejvíc?

Největší radost mám z týmových úspěchů. Proto musím zmínit bronzové medaile z mistrovství Evropy v německém Stuttgartu a rakouském Swechatu. Neméně si pak vážím třetího místa z loňských Evropských her. V Baku rozhodně nešlo o béčkový turnaj. Před námi vlastně skončily jen Holanďanky a Němky, přičemž za oba týmy nastoupily dvě Číňanky. Byly jsme tak v podstatě nejlepší celek, který byl složený čistě jen z evropských hráček.

Před návratem do české extraligy do Hodonína jste hrála pět sezon v polském Tarnobrzegu. Proč jste si vybrala právě tamní ligu?

S majitelem a trenérem v jedné osobě jsem se znala dlouho, už od mládežnických kategorií. Jednoho dne mě oslovil s nabídkou a já tehdy naznala, že jsem v ideálním věku, abych si ještě zahrála v zahraničí. Dlouho jsem neváhala, polská liga totiž měla vzhledem k vysokému počtu čínských stolních tenistek rozhodně vyšší kvalitu než česká extraliga, polepšila jsem si také finančně. Původně jsem podepsala smlouvu na dva roky, nakonec jsem však v Polsku setrvala pět let.

V české nejvyšší soutěži jste letos neprohrála jediné z jednatřiceti utkání a pouze jeden z vašich duelů dospěl do pěti setů. Není to pro vás trošku nuda?

Nesmí být. Popravdě jsem ale s něčím takovým počítala, protože vím, jak obrovská výkonnostní propast zeje mezi holkami z reprezentace a zbylými hráčkami. Šla jsem do Hodonína s tím, že tým povedu a budu získávat body. Větší náboj pro mě samozřejmě mají střetnutí v Superlize a poháru ETTU (mezinárodní soutěže, kterých se stolní tenistky Hodonína účastní, pozn. red.).

Je hodně náročné zvládat fyzicky všechny tři soutěže?

Nesmírně. I vzhledem k tomu, že jsme to neměly pořádně podchycené se čtvrtou hráčkou. Na příští sezonu se už nicméně rýsují varianty, které nám umožní, abychom se protáčely alespoň v extralize a měly víc času na odpočinek a regeneraci.

Společně s Ivetou Vacenovskou, Hanou Matelovou a Danou Čechovou už řadu let táhnete reprezentační výběr. Vnímáte, že v českých podmínkách nevyrůstá dostatek talentů?

Určitě, nedovedu si ale vysvětlit, proč tomu tak je. Možná proto, že vrcholová střediska dřív fungovala jinak a kdo chtěl být dobrý, podřídil tomu svůj život. Velmi problematický je i přechod z mládežnických kategorií mezi dospělé. Dost lidí odradí prvotní neúspěchy na zahraničních turnajích, důležité je přitom vytrvat. Ping-pong totiž není sport, ve kterém člověk vyniká od osmnácti. Než se propracuje třeba do širší evropské špičky, trvá to několik let. K tomu jsou ale potřeba také peníze.

MIROSLAV VOZDECKÝ