Stříbrného ze zmoklého Závodu míru děsil déšť

Proudy vody padající z nebe pro bývalého cyklistu Karla Vávru znamenaly předzvěst utrpení. Brněnský závodník a později trenér nenáviděl déšť. Svého největšího úspěchu v kariéře ale paradoxně dosáhl při „mokrém“ Závodě míru v roce 1968. „Kromě dvou etap každý den pršelo. Budit se k závodu za zvuku kapek padajících na parapet bylo něco hrozného. Od té doby jsem déšť nenáviděl,“ říká pětašedesátiletý někdejší člen Dukly či Favoritu Brno.

Od vítězství v nejprestižnějším evropském amatérském závodě po druhé světové válce nakonec dělilo druhého Vávru pouhých šestnáct vteřin. „V tu dobu jsem to nebral jako něco extra. Stříbrná příčka byla sice bezvadná, ale dnes vím, že druhý v cíli je první poražený. Bohužel,“ vysvětluje.

Při své premiéře na trase mezi Berlínem, Prahou a Varšavou dokonce jel ve žlutém dresu pro vedoucího jezdce. O ten přišel při předposlední etapě, časovce na téměř padesát kilometrů. „Souboj s chronometrem mi nikdy moc nešel, navíc tehdy jsme jeli téměř dvojnásobnou délku, než bylo běžné. Etapu předtím jsem strávil celou v úniku, takže jsem se cítil ještě dost unavený,“ popisuje propad výsledkovým polem.

Nebýt dvacetivteřinové ztráty při hromadné kolizi, kdy pár kilometrů před cílem jedné z předchozích etap upadlo několika jezdců, možná tehdy jako třetí Čechoslovák stanul na nejvyšším stupínku. „Žádnou výraznou chybu jsem na téměř dvou a půl tisících kilometrech neudělal. Mohl bych si jen vyčítat, že jsem při pádu soupeřů nebyl víc vepředu. Než se hromada lidí uvolnila, ztratil jsem drahocenný čas,“ krčí rameny.

Zdroj: nullBez stupňů vítězů

Doteď ho mrzí, že si nemohl vychutnat předávání ocenění na stupních vítězů. Slavnostní ceremoniál totiž strávil v hotelu. „Někdo si moji nepřítomnost vysvětloval, že jsem prohru neunesl, ale tak to nebylo. Tehdy sílily v Polsku nepokoje a v cíli jsem dostal příkaz naskočit do autobusu a hned odjet. Až dodatečně jsem se dověděl, že jsem při vyhlašování chyběl. Je to škoda, protože stát na stupních vítězů je pro každého sportovce pěkná odměna,“ povídá.

Pro tehdy jedenadvacetiletého mladíka jediná, která by mu zůstala. „Za druhé místo jsem sice dostal barevnou polskou televizi. Když jsem ji ale přivezl domů, nejela a v republice nešla opravit,“ směje se.

Dvojnásobný účastník Závodu míru nebo vítěz Okolo Srbska z roku 1968 si ve stejném roce vyzkoušel i přejezd alžírské části pohoří Atlas. „Sněžilo tam. Při etapě dokonce vrchní rozhodčí rozléval kvůli velké zimě alkohol. Hned jak jsme dojeli, v tretrách i dresech jsme pelášili do horkých lázní,“ rád vzpomíná.

Hořkou příchuť v něm naopak o rok později zanechalo domácí mistrovství světa družstev na sto kilometrů v okolí Brna. Do klání nastupoval československý tým s Vávrou s velkým očekáváním, které ale nesplnil. „Deset dní před začátkem jsem dostal lehkou virózu. Hned po startu jsem se cítil špatně, takže kolegové odtáhli celý závod sami. Konečné třinácté místo byl propadák. Výsledek beru na svoje triko, ovšem před startem jsem se cítil dobře, což potvrdil i doktor. Závod jsem dokončil s vypětím všech sil jen proto, že jsem jel v národním dresu,“ vysvětluje.

Šanci reprezentovat na světových akcích kvůli nepovedenému představení už nikdy nedostal. „Tehdy mi to tak nepřišlo, ale zpětně si vše uvědomuji. Myslel jsem, že po úspěchu na Závodě míru můžu zabojovat i o olympiádu, ale trenér měl své lidi, na které sázel. Nebyl jsem oblíbenec,“ hlesne.

Zdroj: nullNa kole aktivně závodil do osmadvaceti let. „Asi mi už trochu scházela šťáva, navíc přišla nabídka dělat asistenta reprezentačního trenéra. Takových míst moc nebylo. Měl jsem obrovské štěstí, že můj koníček se stal mým zaměstnáním prakticky až doteď,“ říká otec dvou synů a dcery, který vedl jezdce Dukly a Favoritu Brno.

Neoblíbený déšť

Nejhorší závodní vzpomínky má na klání Kolem Holandska. „Jezdili jsme ve větru, často i za neoblíbeného deště. Kolikrát jsem si říkal, že už tam nikdy nepojedu. Za rok však takové myšlenky přešly, takže jsem tam byl nakonec třikrát,“ směje se nejnovější člen Sportovní síně slávy města Brna.

Vávra je také držitel Ceny Fair play za záchranu jezdce při jednom ze závodů. Zraněnému soupeři poskytl první pomoc a zavolal záchranku. „Myslím, že takové chování je naprosto běžné. Když uvidím někoho u silnice ve špatném stavu, nepřemýšlím o ničem jiném, než jak mu pomoci,“ skromně povídá stále aktivní cyklista.