VYBERTE SI REGION

Svoradu pustilo ven vítězství na Závodě míru

Brno /SERIÁL/ - Jedenačtyřicetiletý bývalý cyklista působil čtrnáct let v italské stáji Lampre. Do zahraničí mohl odejít jen díky triumfu v dresu Dukly Brno.

11.2.2010
SDÍLEJ:

Ján Svorada.Foto: DENÍK

KDYŽ TADY ZÁŘIL

Čtrnáct let mezi profesionály, pětasedmdesát vítězství ve stovkách odjetých závodů. Tato čísla zdobí kariéru bývalého cyklisty Jána Svorady.

Jedenačtyřicetiletý rodák ze slovenského Trenčína, který většinu života bydlí na jižní Moravě, ve své kariéře působil elitní světové stáji Lampre, vyhrál závěrečnou etapu Tour de France v Paříži na Champs–Élysées nebo Závod míru. Do světa profesionální cyklistiky odešel z klubu Dukla Brno.

Přitom na kolo pořádně usedl až ve dvanácti letech. Do té doby hrával především hokej. „Cyklistiku jsme měli v rodině, jelikož můj otec byl československým reprezentantem. Možná proto, že věděl jak moc je to náročný sport, se mě snažil dotlačit spíše k něčemu jiném,“ popisuje. „Chuť vyzkoušet si cyklistiku byla ale u mě silnější. Jasně zvítězila. Později jsem nepřemýšlel, že bych se věnoval něčemu jinému,“ přiznává.

Cyklistika ho uhranula především větším důrazem na individuální schopnosti sportovců. „Nakonec jsem ale zjistil, že silniční cyklistika je přece jenom o kolektivu. Velmi důležitá je týmová spolupráce, ale výsledek je pak už jen na vás,“ vysvětluje a říká, že ho určitě ovlivnili i vrozené předpoklady od otce, závodníka. „Pak přišly výsledky a bylo rozhodnuto,“ usmívá se.

O kariéře profesionálního sportovce se mu zatím ale jen mohlo zdát. Trvalo dalších deset let, než se natrvalo prosadil do italského týmu Lampre. V něm pod různými názvy strávil celou svou zahraniční kariéru. „Začínal jsem závodit v Interu Bratislava, kde jsem vydržel až do vojny. Díky ní jsem přestoupil do Dukly Brno,“ vzpomíná.

Na jihu Moravy vydržel další tři roky. „V té době patřila Dukla k nejsilnějším týmům. Tehdejší kolektiv byl velmi silný. Byla tady spousta vzorů, Jirka Škoda, Michal Klasa a mnoho dalších, kteří už měli mezinárodní výsledky a od kterých se dalo něco přiučit,“ vyjmenovává.

Na cestu profesionála vykročil právě z brněnského armádního oddílu. „Základy jsem se ale naučil už doma na Slovensku. Duklou jsem prošel jen velice okrajově. Mým cílem bylo dostat se do zahraničí. Tam jsem od začátku viděl svoje uplatnění,“ jasně říká.

Klíčové vítězství

V Brně se setkal i s dalším budoucím věhlasným cyklistou Pavlem Padrnosem, se kterým se potkal o několik let později i ve stejném italském týmu. „Byl o dva roky mladší. Absolvovali jsme spolu skoro jen Závod míru v roce 1990, který jsem tehdy vyhrál. Bylo to můj poslední rok v Dukle, protože díky triumfu jsem se dostal do zahraničí. K vítězství mi hodně pomohl právě Pavel, který byl vynikající, silný a vytrvalý jezdec,“ děkuje Padrnosovi, který shodou okolností bydlí také v Ostopovicích jako Svorada.

V tehdejší době mohli cyklisté odcházet do zahraničí jen velice zřídka. Cyklistický svaz si nechtěl nechat odejít jezdce v nejlepších letech do zahraničí. „Proto pustili jen ty, kteří si vyjel medaili na olympiádě, mistrovství světa nebo na Závodě míru. Jelikož jsem byl sprinterem, byly tyto mety pro mě téměř nedostižné. První místo v roce 1990 mi tak umožnilo odchod,“ vysvětluje tehdy jedenadvacetiletý cyklista.

Do té doby se něco podobného povedlo jen pár jezdcům, nikomu ale v tak mladém věku. „V mém případě to bylo ideálně načasované,“ rozplývá se.

Odchodem do zahraničí si splnit celoživotní sen. Čtrnáct let vydržel závodit za tým Lampre. Pravidelně se účastnil největších světových závodů včetně Tour de France, španělské Vuelty nebo italského Gira. „Na ty léta vzpomínám velmi dobře. Uteklo to ale rychle jako voda,“ zasní se. „Když jsem odešel do profesionálů, říkal jsem si, že kdybych vydržel deset let, byla by to paráda. Nakonec to bylo ještě víc. Těší mě, že jsem byl po celou dobu platný pro tým a mohl jsem každý rok vyhrát několik závodů. Svou kariéru považuji za úspěšnou,“ hodnotí.

Bojoval se sedminásobným vítězem Tour de France Lancem Armstrongem, vítězil ve spurterských dojezdech. Za svou kariéru poznal hromadu skvělých jezdců. „Třeba Franco Balerini, který byl ochoten pracovat pro tým, i když už byl hvězdou. Bohužel teď v neděli zemřel při rallye,“ složil hold svému týmovému kolegovi z let 1997 až 2000.

Jedním z největších zážitků je pro Svoradu vítězství v poslední etapě francouzské Staré dámy z roku 2001. „Vítězství na Champs–Éylsées je speciální, protože je to poslední etapa a nejvíce sledovaná. Prostředí má obrovskou atmosféru, člověk si může dojezd daleko víc vychutnat. Byl to asi nejkrásnější zážitek,“ vypravuje. „Tour je dál než Giro nebo Vuelta. Jednak svou historií a oblíbeností. Závodit na ní je nejvíc, co si může cyklista přát,“ dodává.

Odchodem do zahraničí si splnil velký sen. Dokázal pětasedmdesátkrát zvítězit v etapě nebo závodě. Zůstal mu nesplněný sen? „Nemám výčitky svědomí, moje kariéra mohla dopadnout daleko hůře. Jsem spokojen, že se mi povedlo odjezdit spoustu let a že jsem každoročně dokázal potěšit své fanoušky i vedení týmu,“ je spokojený s roky strávenými na kole.

Za nejpovedenější považuje sezonu 1997, ve které se radoval dokonce z šestnácti vítězství. „To bylo pro mě výjimečné číslo,“ jen hlesne.

Aktivní kariéru ukončil téměř před čtyřmi roky. Od cyklistiky ale neodešel. Vlastní prodejnu kol a také je manažerem Merida Biking Teamu. „Přišla mi škoda nevyužít znalostí a jména, které jsem si vybudoval. V podnikání využívám kontaktů, které jsem si udělal jako závodník. V týmu zase pomáhám závodníkům hlavně s tréninkem,“ popisuje svoje nynější aktivity.

Nezanevřel ani na aktivní sportování. „Snažím se běžkovat, hrát squash nebo si zajdu do posilovny. Už se ale těším, až začne být trochu tepleji a dostanu se zase na kolo,“ usmívá se.

Narodil se a do vojny žil na Slovensku. Poté odešel do Brna, odkud se kvůli závodění za stáj Lampre přestěhoval do Itálie. „V roce 1994 jsme se kvůli klukovi chtěli vrátit zpátky. Když jsem se ale chtěl do Bratislavy, podmínky tam už bohužel nebyly tak dobré jak při mém odchodu. „Zjistil jsem, že mi bydlení v okolí Brna vyhovuje daleko víc,“ popisuje jak se dostal do Ostopovic. „Považuji se za Čechoslováka. Mamku jsem měl ze severní Moravy, otce ze Slovenska. V Brně se teď už cítím doma. Prožil jsem tady větší část života,“ dodává.

Jméno Svorada ale s jeho odchodem z cyklistiky nezmizelo. Na úspěchy svého otce chce navázat jeho osmnáctiletý syn Jan, který jezdí závody na horských kolech. „Fandím mu. Snad se mu povede tak dobře jako mně,“ přeje si jedenačtyřicetiletý rodák z Trenčína.

JÁN SVORADA
- Narozen: 28. srpna 1968 v Trenčíně
- Výška: 183 cm
- Váha: 78 kg
- Rodina: manželka Radka, osmnáctiletý syn Jan, dvanáctiletá dcera Kateřina, otec Ján byl reprezentant v silniční cyklistice
- Povolání: bývalý cyklistický spurter, vlastní prodejnu se sportovními potřebami, manažer Merida Biking Teamu
- Kariéra a úspěchy: poprvé závodil ve dvanácti letech, V roce 1991 získal první profesionální angažmá ve stáji Lampre, kde zůstal čtrnáct let, vybojoval pětasedmdesát vítězství v profipelotonu, jako rekord sezony má šestnáct vítězství v roce 1997, vyhrál Závod míru i etapy na Giru d’Italia, Tour de France a Vueltě, třikrát byl na olympijských hrách, na mistrovství světa skončil nejlépe jedenáctý v roce 2002, trojnásobný mistr republiky
- Motto: „Být druhý vlastně znamená prohrát.“

Autor: Tomáš Valaškovčák

11.2.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Ideální teplota pro výrobu čokolády? Patnáct až dvacet stupňů

Kuřim /ZA ZAVŘENÝMI DVEŘMI/ – Žena v bílém oblečení s čepicí na hlavě obsluhuje stroj, ve kterém se čokoláda nahřívá, aby se z pevných kuliček stala tekutina pro nalévání do forem. K přístroji si musí vylézt na štafle, odkud kousky belgické čokolády sype dovnitř. Hmota se musí neustále míchat. Další zaměstnankyně obsluhuje stroj s mnoha tryskami, ze kterých neustále v intervalech asi třiceti sekund vytéká čokoláda. Umisťuje pod ně formy a poté dává na váhu. Ve formě je podle velikosti vždy několik stejných tvarů. Třeba stromky se vyrábí po dvou, zato malá autíčka po patnácti. Výrobě čokolád ve firmě Fikar se věnuje další díl seriálu Rovnosti nazvaného Za zavřenými dveřmi.

AKTUALIZOVÁNO

Doprava na Zvonařce zkolabovala. Autobusy se opožďovaly i o hodinu

Brno – I desítky minut v kolonách. S takovým zdržením museli počítat řidiči, kteří ve středu odpoledne projížděli ulicemi Zvonařka a Plotní. Kvůli vážné dopravní nehodě a jejímu následnému vyšetřování doprava v ulicích zkolabovala. Auta, autobusy i tramvaje linky 12 uvízly v kolonách. Situace se zlepšila až před půl sedmou hodinou večer.

Z okolí hlavního nádraží mizí zápach moči, žvýkačky a nedopalky

Brno – Stovky nedopalků a žvýkaček, které ještě minulý týden zdobily okolí hlavního vlakového nádraží v Brně, mizí. Město a městská část od prvního prosince spustily nový systém nepřetržitého úklidu. Ve středu jej politici kontrolovali.Podle Iva Rubeše ze společnosti Ave cz odpadové hospodářství je na úklidu nejtěžší hlavně množství odpadu. „Na takových místech totiž jen přibývá, nemůže se přestat ani na chvíli," sdělil.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies