Lezeckým doublem jste si splnil sen. Jaký je to pocit?

Cítím ohromnou radost, jakou jsem ze sportu ještě nikdy necítil. Dřív jsem si víc vážil úspěchů na skalách, letos se však plně soustředím na soutěžní lezení a o to víc mě to těší. Třeba při mém prvním vítězství ve Světovém poháru v roce 2009 jsem šampionát bral tak, že si jdu prostě zalézt. Teď jsem se koncentroval mnohem víc. V tréninku jsem od února nepracoval na ničem jiném než na tomhle úspěchu. Jsem rád, že jsem tvrdou a dlouhou přípravu zúročil v pěti závodních minutách do podoby nejcennější medaile.

Po výhře na mistrovství světa v boulderingu jste říkal, že vám na cestu do Španělska psychicky odlehčí. Bylo to tak?

Kvalifikace a semifinálová cesta se mi lezly opravdu lehce. Vypadal jsem asi nejsilnější ze startovního pole. Při finále na mě ale trochu překvapivě přišla nervozita. Zaskočilo mě to, protože jsem vždycky nervózní před výkonem a s prvním chytem to opadne. V Gijonu to bylo naopak. Před finále jsem zůstával v klidu, začátek vypadal lehce. Jenže hned po chvíli přišly těžké kroky a znejistěl jsem. Naštěstí jsem to ustál, ve vrchní části zabojoval a nechal tam všechno.

Dosáhl jste vrcholu stěny?

V semifinále jsme dolezli na vrchol společně se Španělem Ramónem. Ve finále jsem na úplný top nevylezl. Se stejným soupeřem jsme dosáhli na identický chyt. Zvítězil jsem o takzvané plusko. Sáhl jsem si i na další chyt, zatímco on ne.

Španěl lezl až po vás. Jak jste to prožíval?

Sledovat Ramóna bylo samozřejmě zvláštní. Nerad někoho stahuju očima ze stěny. (smích) Když spadl, bylo mi ho líto. Radost se dostavila až po několika sekundách, když mi došlo, čeho jsem dosáhl.

Vyhovovala vám lezecká cesta ve španělském Gijonu?

Tím, že jsem i mistr světa v boulderingu, mi vyhovují spíš kratší silové cesty. Finále bylo o dost delší než kvalifikace a semifinále, což mi nesedí. I proto je radost z vítězství na takové stěně větší.

V sezoně jste angažoval poprvé trenéra. V čem nejvíc pomohl?

Největší přínos jsem cítil v psychice. V trénincích před mistrovstvím jsem se cítil líp a líp, i v závodě mi hodně pomohl. Navíc mi pomáhal i v jiných věcech. Třeba v načasování formy jsem měl občas problém. To teď vyšlo skvěle. Trenéra mám první rok a dřív byly tyto věci takové amatérské. Můj kouč Patxi Usobiaga se stal mistrem světa v lezení na obtížnost v roce 2009 a je stále výborný. To o jeho kvalitách vypovídá dost a je jeden z mála, komu bych v přípravě takhle věřil.

Jste nejúspěšnější sportovní lezec v historii. Jaké jste zaznamenal reakce od kolegů?

Reakce soupeřů mě hodně potěšily. Bylo vidět, že mi to přáli. Třeba mistr světa z roku 2012 Rakušan Jacob Schubert přede mnou smekl klobouk. Toho si vážím.

Jak jste oslavil váš výjimečný úspěch?

Večer po závodě jsme měli afterparty, která byla výborná. Hned ráno jsme však nasedli do auta a jeli domů. Přijel jsem v šest ráno druhý den a v půl osmé jsem už seděl ve škole (úsměv). Na Masarykově univerzitě studuju druhý rok obor Podniková ekonomie a management.

Jak zvládáte prezenční studium s vrcholovým sportem?

Závody jsou jednou za čas. Tréninky podřizuju škole. Se sportovním lezením se moje studium kombinovat dá, i když docela náročně. Vstával jsem v šest ráno a domů přišel v osm večer. Nestíhal jsem pomalu ani jíst. S přírodním lezením to ale moc dohromady nejde. Na to potřebujete ještě daleko víc času. Příští rok plánuju přerušit školu a věnovat se právě lezení ve skalách intenzivněji.

Ve vašem sportu nelze dosáhnout víc, než se vám podařilo letos. Kde najdete motivaci do dalších závodů?

V letošní sezoně mi zbývají ještě čtyři závody Světového poháru. Zatím jsem až šestý. Pokusím se celkově zvítězit. Zároveň však po vrcholu necítím už žádný tlak a závody si užiju. Na to se těším. Příští rok asi motivaci mít nebudu. Za další dva roky na mistrovství světa v Paříži to může být ale jiné. Mění se soupeři, konkurence se zlepšuje. To mě určitě zase namotivuje.

Bouldering a lezení na obtížnost vám očividně jde. Další disciplína je rychlostní lezení. Jaký máte vztah k této odnoži?

Jsem mistr světa v kombinaci všech tří disciplín z roku 2011. Ale moc se mi to nelíbí. Nejvíc mi vadí, že se každý závod leze na identické stěně. Chyty jsou úplně stejné. To mě nebaví. Mám rád naopak rozmanitost a objevování nových lezeckých možností.