Na mistrovství světa v Londýně vaši svěřenci v těchto disciplínách dosáhli nejlépe na jedenácté místo ve sprintu, které získal Pavel Kelemen. Je to neúspěch?

Dá se na to podívat ze dvou pohledů. Je to poprvé, co se za mého trénování dostal náš sprinter na mistrovství světa do dvanáctky, ale na jízdách bylo vidět, že Pavel nemá šťávu. Nepodařilo se nám vyšperkovat formu. Není se co divit, když jedeme sezonu v kuse od října, vydrželi jsme na to, co nám zbylo v nádrži.

Těší vás aspoň dvě místa na olympiádě?

Jsem moc rád, že dvě máme vzhledem k náročnosti kvalifikace a velké konkurenci. V našich podmínkách jsou dvě olympijská místa ze tří možných dobrá.

Obě místa vyjel Pavel Kelemen. Pojede na hry jen on?

Jsou to účastnická místa na zemi, takže pojede závodník s nejlepší výkonností, což zatím předurčuje Pavla. Může se však třeba zranit, nebo něco jiného, takže je to otevřené.

Kvalifikovat se do Ria představovalo dva roky ustavičného stresu s vyjížděním bodů. Jak náročný cyklus jste prožil?

Sezona je strašně dlouhá. Závody jsou obsazenější i menší, takže potřebujeme mnoho pódiových umístění na kláních první kategorie. Systém sice vytvořil hodně závodů, ale body sbírá strašně moc lidí. Jezdí se závody, kde startuje pět států a body jsou laciné, a pak totálně namačkané podniky. Není předem napsané, jak obsazené budou, takže je zasazujeme do přípravy mezi zimu. Svazující je to neustálé počítání. V září skončí jeden žebříček pro svěťáky, pak z nich řešíme nominaci na mistrovství světa, kde zase počítáme, zda se dostaneme na olympiádu. Těžko čitelný systém každý kritizuje, od příštího roku snad už zůstane jen jeden žebříček, který dává smysl.

V čem vidíte hlavní úskalí?

Pro mě jako trenéra je největší v tom, že nemůžu nachystat přípravu, jak si představuju. Nejsme tak silní, abychom vyslali kluky na dva závody a měli jsme hotovo, musíme pořád závodit a snažíme se někde urvat body. Nemáme klid na trénink.

Světové poháry vás v aktuální sezoně zavedly třeba do Kolumbie, Nového Zélandu a Hongkongu. Jak zvládáte daleké cestování?

Je náročné kvůli časovým posunům, na všechny strany jsme letěli hodně hodin. Když si člověk zvykne na tamní režim, letí už domů, kde je jiný. Cítím na sobě, jak mi trvá, než se srovnám, a to nemusím podávat žádný fyzický výkon jako kluci, byl bych na tom hůř. Takhle třeba týden bojuju se spánkem.

Těšíte se už na zaslouženou chvilku volna?

Neskutečně. Teď chci být s rodinou a je mi jedno kde, nebo co budeme dělat. Jen mi chodí fotky, a když přijdu domů, děti vypadají jinak. Čas strašně letí, jak jsem pořád pryč.

Napadlo vás někdy, že jste měl zvolit jinou práci?

Snažím se takhle nepřemýšlet. Můj úkol je zvládnout to dobře s klukama, což bývá stejně náročné pro většinu cyklistů a národů. Dřív jsem hodně pracoval doma, časem jsem pochopil, že tím ubírám čas své rodině. Snažím se udělat věci v práci, po tréninku jsem tam třeba déle, připravím se na další den. Doma se pokouším od práce odříznout a na sto procent využít čas s rodinou, okamžiky s dětmi jsou nezapomenutelné. Manželka Barča má v sobě velký kus pochopení, hodně času bývá sama na dvě děti, což je zápřah. Obdivuji, že to takhle zvládá.

Kam se posunuli čeští sprinteři od roku 2009, kdy jste do Dukly Brno přišel?

Rok 2015 byl pro nás nejúspěšnější, svoje místo pořád vylepšujeme. Před olympiádou v Londýně neobsazovaly všechny státy Světové poháry tak kvalitně, protože z nich nebyla nutná kvalifikace. Teď je mnohem těžší dosáhnout úspěchů, protože se potkáváme se špičkou na všech závodech. Z toho důvodu si víc vážím, že Pavel Kelemen dokáže vyhrát, díky jeho výkonům jsme se posunuli a medaile na mistrovství Evropy byl sen.

Kam se můžete posunout?

Kdybych si řekl, že máme podmínky, s nimiž nemůžeme jít dál, jsem špatný muž na špatném místě. Každý stát má na rozdíl od nás velodrom, kde trénuje, zázemí včetně videoanalýz a doktorů. Nechci si stěžovat, ale podmínky máme slabé, což se nejvíc projeví před olympiádou. Díky podpoře Dukly si aspoň můžeme dovolit před Riem lepší přípravu.

Pořád vás práce trenéra naplňuje?

Kdyby to tak nebylo, přenesu to na kluky, což nejde. Pořád mě baví, strašně rád chodím na tréninky, užívám si je s klukama, kteří jsou v současné době na takové profesionální úrovni, že mám příjemnou práci. Nemusím řešit blbosti. Cítím, že kluci chtějí a společně budujeme tréninkový proces, což je podle mě správná cesta, i když si nechávám právo veta. Kdybych jim však vnucoval typy tréninků, s nimiž nesouhlasí, i když dávají smysl, nebude to dobré. Raději se přikloním k tomu, čemu věří, v tom vidím větší sílu.