Trenér Lajkeb: Kryštof bude jednou vyhrávat světový pohár

Lyžoval, dělal atletické víceboje, učil na Fakultě sportovních studí Masarykovy univerzity, teď se věnuje trénování. Petr Lajkeb. Svěřencem jedenatřicetileté brněnského kouče je Kryštof Krýzl. Český lyžař, který na světovém šampionátu ve Val d'Isere obsadil senzační osmé místo ve slalomu, což je nejlepší výsledek naší historie v této disciplíně.

Čekal jste takový výsledek?

Ani v nejhezčích snech se nám nezdálo, že by mohl takhle zajet. Kytan jde furt nahoru, tahle sezona je fantastická. Pravidelně sbírá body ve světovém poháru, v kombinaci je v první patnáctce na světě. Je to super.

Co mu chybělo ke slalomové medaili?

Pokud by jel na sto procent, byl by schopný atakovat třetí místo. Má na to a myslím, že to brzy ukáže.

Kam až se může posunout?

Jeho rodiče a trenéři ho neučili perfektně lyžovat, po technické stránce je špičkově vybavený. Všímají si ho už i rakouští trenéři, ví, že má obrovský talent. Musí na sobě pracovat jako dosud a brzy se může objevovat na bedně jak ve slalomu, tak v kombinaci. Když trénujeme, je schopný zajíždět stejné časy jako Grange nebo Svindal. Jenže v závodě je rozdíl, jestli startuje s třicítkou, nebo dvojkou. Rozdíl dělá až sekundu a půl. Pak musí také unést tíhu závodu. Už zajel i druhý nejlepší čas kola, takže to v něm je, jen se potřebuje vyjezdit. Pokud bude zdravý a bude mu fungovat hlava, může jednoho dne vyhrávat světový pohár.

V superkombinaci skončil Krýzl jedenáctý. Může se v ní prosadit závodník, který se specializuje především na jednu disciplínu?

Dá se prorazit s jednou silnou disciplínou, ale těžko se lyžař přiblíží pátému místu. Třeba Didier Cuche vyhrává sjezd, ale není schopný slušně jet slalom a v konečném součtu se nedostane do třicítky. Musí to být komplexní lyžař, menší výhodu mají spíš slalomáři.

Jaký je Kryštof Krýzl svěřenec?

Je to paličák, ale někdy na moje rady dá. Navíc je strašný perfekcionista, proto je s ním docela náročná práce. I po velkém úspěchu je věčně nespokojený, ale to ho asi žene dál.

Když ho připravujete na závod, sám si vyzkoušíte trať?

Před každým závodem jdeme společně na prohlídku trati. Snažím se mu vypíchnout místa, kde by mohl nastat problém. Pobavíme se o nich a pak už to je jen na něm, jak si to přebere.

Na jaké závody se budete v závěru sezony soustředit?

O víkendu jedeme svěťák v Krajnské Goře. Pokud se Kryštofovi podaří udělat výsledek ve slalomu, skočí do první třicítky pro startovní listinu světového poháru, čímž by si zajistil perfektní místo pro příští sezonu. Dá se říct, že půjde o náš nejdůležitější závod. Potom přijde finále evropského poháru a body budeme honit ještě při mistrovstvích Rakouska, Německa, Česka nebo Slovinska. Každý den najezdíme přes pět set kilometrů.

České sjezdové lyžování zatím nemůže konkurovat velmocím jako Rakousko nebo Švýcarsko. V čem vidíte hlavní příčinu?

Je to dáno jejich obrovskou základnou. S Rakušany se nemůže rovnat nikdo, možná Francouzi či Švýcaři. Jejich podmínky jsou nesrovnatelné s našima. Mají za každým barákem kopec, na kterém odmalička jezdí. A mají systém, který nám chybí. České sjezdové lyžování je odkázané na rodiče. Každého žáka, či juniora, trénuje ambiciózní otec, což může být na škodu. Navíc je to tak nákladný sport, že se mu můžou věnovat jen bohaté děti. Bohužel. Našim klukům teď ale hodně pomáhá Dukla.

Navenek se zdá, že lyžovaní je komerční záležitostí. Jaký je vůbec uvnitř svět alpského lyžovaní?

Po komerční stránce je to určitě zajímavý sport, takže peníze, třeba za televizní práva, se v něm točí. Mezinárodní lyžařská federace asi nemá nouzi, když se všichni funkcionáři prohánějí v audinách. Mezi závodníky světového poháru je užší špička lyžařů, kteří spolu trénují a tráví spolu spoustu času. Všichni jsou kámoši, vyjma snad Rakušanů, kteří jsou někde jinde.

Rakušane se od vás separují. S kým si rozumí čeští lyžaři?

Vzhledem k omezeným tréninkovým možnostem se dostaneme do styku se všema. Trénuje se na několika kopcích a vždy se s někým musí kooperovat. Jezdíme často s Němci či Francouzi, takže vazby se postupně utvoří. Na svěťákách domlouváme společné trenérské hokeje, což je výborná věc. Sem tam přijde i některý závodník a pravidelným účastníkem je třeba Bode Miller. Ale jinak je to takový samorost (úsměv).

Lyžování se neustále zrychluje, přesto v popředí stále figurují starší závodníci. Zkušenosti jsou základem úspěchu?

Rychlostí disciplíny jsou jenom o zkušenostech. Tratě světového poháru jsou pořád stejný. Nedá se nic vymyslet, o úspěchu rozhodují třeba tři pasáže, které sjezdaři znají. Ale prosazovat už se začínají i mladí kluci jako Innerhofer či Janka.

Jaké postavení má mezi lyžaři rakouská ikona Hermann Maier?

Je to taková persona, že má trochu jiný režim než ostatní závoďáci. Ale to se o Beni Raichovi, který je mladší, dá říct taky. Dosáhl neuvěřitelných výsledků, ale těžko říct, jak to mezi Rakušany fnguje a jaký mají přístup k jednotlivým jezdcům. Na osm lyžařů mají dvacet trenérů, kteří vše zabezpečují. Mají obrovskou základnu a do áčka se dostanou skutečně jen fantastičtí lyžaři. Pokud to někomu nejde, pošlou ho ihned do béčka, kde čeká dalších patnáct závodníků. A taky Hermann Maier musí mít výsledky, protože tlak v Rakousku je obrovský. Bylo to vidět na mistrovství světa, kdy neměli medaili v rychlostních disciplínách a zachraňoval je až poslední den ve slalomu Pranger. Nervozita mezi trenérama, servisákama i závodníkama byla hodně cítit.

Užil jste si vůbec atmosféru světového šampionátu?

Je to podobný závodu světového poháru, rozdíl je spíš ve větším zájmu médií. Když jsem loni začínal, strašně jsem se těšil, jak podívám na trať a užiju si to. Teď však zjišťuju, že nejlepší je dívat se na závody v televizi. Nemusel bych se s někým mačkat v cíli a viděl bych na celou trať.

Je lyžování velká dřina, nebo spíš zábava?

Pro sedmdesát procent lyžařů jde o zábavu, kterou si vydělávají. Ale je to celkem dřina. Lyžaři jsou už ráno na kopci za jakýchkoli podmínek, ať je třeba minus dvacet. Sami si nosí lyže, připravují si je, prostě řehole. Není to jen o tom být čtyři hodiny na kopci a pak si jít lehnout.

Lyžování se stále zrychluje, přibývají těžké pády. Myslíte si, že je nebezpečnější?

Je nebezpečné stejně jako bývalo. Lyže a materiál se neustále vyvíjí, ale rychlosti jsou stále stejné. Když kopec sjede šedesát závodníků, stačí sebemenší chybička, zaváhání, a stane se něco podobného jako Danielu Albrechtovi, nebo Ondrovi Bankovi na stejném skoku. Všichni si uvědomují, že jde o nebezpečnou disciplínu, a s tím rizikem do toho jdou. Problematičtější je, že některé sjezdové tratě se pořadatelé snaží dělat co nejatraktivnější pro diváky. Například v Kitzbühlu je velmi náročná trať a pořadatelé ji navíc záměrně udělali hrbolatou. A kontrola nad lyžemi v rychlosti sto čtyřicet kilometrů v hodině na hrbolatém terénu je podstatně menší, než kdyby byla trať rovná. To by mohl být jeden z důvodů častějších pádů. Jenže ty se stávaly i před deseti či dvaceti lety.

Hodně se mluví o postavení Šárky Záhrobské v české reprezentaci. Její otec si prý prosadí, co si zamane. Co si o jeho svérázných praktikách myslíte?

Pan Záhrobský je s Šárkou úplně samostatnou jednotkou a celý svět to tak cítí. Má bezesporu velký podíl na tom, kam se dostala. Dělá si vše po svém, ovšem jeho jednání nic neubírá na úspěchu Šárky. Má extra talent a dlouhodobě patří mezi tři nejlepší slalomářky světa. Je fantastická lyžařka, o tom není pochyb. Zatímco Záhrobský se vehementně věnuje Šárce, jeho syn Petr jezdí s matkou a vlastním koučem. Přípravu mají společnou, ale závody objíždějí každý zvlášť. S mladým Petrem přijdeme často do kontaktu a spolupráce s ním je úplně perfektní.

Učil jste na vysoké škole. Jak jste se dostal ke sjezdovému lyžování?

Začínal jsem s lyžováním. V mládí jsem deset let lyžoval, ale kvůli financím jsem musel skončit. Pak jsem se dal na atletiku, ale celý život mě to táhlo k lyžím. Jsou to nesrovnatelné sporty a konec jsem obrečel.

Proč přišla na řadu právě atletika?

Měl jsem k ní blízko, protože ji dělal můj otec. Poslední tři čtyři roky mé lyžařské éry jsem v letě chodil na atletické závody, protože atletika se dost prolíná do lyžařské průpravy.

Dělal jste víceboj. Měřil jste se i s českými esy Dvořákem nebo Šebrlem?

Setkával, ale bohužel skončili vždycky přede mnou (smích).

Jak jste se dostal k učení na vysoké škole?

Na sportovce jsem působil dost dlouho jako student a lákal mě život učitelů. Myslel jsem si, že by mě to bavilo, proto jsem tam šel na postgraduál, abych se pak mohl líp uchytit ve škole.

A lyžování už se nedalo skloubit s učením?

Nešlo to zvládat dohromady, vždyť jsem odjel třetího ledna a vrátil se až teď. Škola mi nevyšla vstříc s menším úvazkem a tak jsem v květnu loňského roku skončil.

Jak dlouho působíte u lyžařské reprezentace?

Tři roky jsem trénoval jednoho brněnského juniora a dva roky jsem osobní trenér Kryštofa Krýzla.

Jak to že trenér s atletickou praxí nedělá svému svěřenci i kondiční plán?

Kryštof má svého kondičního trenéra, se kterým spolupracuje přes tři roky a přináší to výsledky.

Věnujete se vedle lyžování ještě kondiční přípravě?

S Honzou Cackem jsem vytvořili agenturu SPORTA.CZ, která poskytuje kondiční trénink sportovcům. Dělali jsme přípravu hokejistům Techniky Brno, kondičně připravujeme thajboxerského šampiona Tomáše Hrona.

V čem se odlišuje kondiční příprava lyžařů od fotbalistů nebo hokejistů?

Pro lyžaře je jakýkoliv sport přínosem. Když jsem dělal atletiku a sedl jsem na kolo, mohl jsem dva měsíce tréninku hodit do koše, svaly to naprosto odrovnalo. Zatímco lyžař může hrát tenis, fotbal, jezdit na kole, plavat. Všechno mu prospěje. Pak má samozřejmě specifické tréninky, které se snaží tělo připravit na extrémní výkon, který může trvat jenom minutu. Lyžař musí být rychlý, silný, strašně důležitá je obratnost. Všichni denně cvičí bosu a podobné činnosti, protože rovnováha je pro lyžování velmi významná.

Kvůli trénování jste téměř pořád mimo domov. Jak vaše manželka snáší, že se téměř vůbec nevidíte?

Je to složité pro obě strany, navíc máme malé děcko. Ale domluvili jsme se na tomto modelu po určitou dobu. Svou práci chci dělat, ona mě podporuje. Stýská se nám oboum, ale zatím to funguje a uvidíme, jak dál.

Náročné je to jen v zimě, nebo se doma neohřejete ani v létě?

Přes léto je to trochu volnější. Zvolna začínáme trénovat v červnu, sezona končí v půlce dubna. Loni v září jsme zkusili poprvé přípravu v Chile, kde jsme strávili měsíc. Od půlky listopadu začínají závody a od prosince až do dubna jsme neustále pryč.

Na sjezdovce jste v průběhu celého roku. Máte ještě chuť zalyžovat si jen tak pro zábavu?

Všichni kámoši mi říkají, že mám super zaměstnání, při němž si lyžuju, kdy chci. Jenže od té doby, co trénuju, si zalyžuju nejmíň, co jsem kdy lyžoval. Letos jsem měl jen dvakrát možnost se sklouznout. V Chile jsem si dal čtyři jízdy a ve Val d’Isere jsem sjeltaky asi čtyřikrát. Jinak je to stále jen o práci. Mám vrtačku v jedné ruce, klíč v druhé, skialpové lyžáky bez hůlek a balík tyčí na zádech. Takže o nějakém pocitu z lyžování nemůže být ani řeč. A nemám čas vyrazit někam na hory.