V duhovém se cítím jako ve snu, culí se Slavík

Česká republika je fourcrossová velmoc. V cyklistické disciplíně, kdy čtyři jezdci zdolávají trať vedoucí z kopce plnou skoků a zatáček, vybojovala čtyři medaile na letošním světovém šampionátu. V kanadském Mont St. Anne získali čeští reprezentanti stříbro (Jana Horáková) a bronz (Romana Labounková) v soutěži žen, třetí mezi muži skončil Michal Prokop. Nejcennější kov přivezl brněnský rodák Tomáš Slavík, který ve finále porazil obhájce titulu Jareda Gravese z Austrálie. Svou ruku hned ozdobil tetováním s vyobrazením duhových pruhů mistra světa. „Je to můj největší úspěch, největší den mojí kariéry,“ září třiadvacetiletý Slavík.

Jakou oslavu pro vás přichystali přátele v Brně?
Kamarádi na mě připravili habaďůru. Šel jsem na večeři s přítelkyní, a když jsme čekali na autobus, přijela limuzína, která nás odvezla do jedné hospody. Tam čekalo asi sto lidí, které jsem i deset let neviděl, moji trenéři z mládí. Prostě všichni, které jsem chtěl pozdravit a medaili jsme ve vší slušnosti krásně oslavili. (smích)

Po Michalu Prokopovi jste teprve druhý český mistr světa ve fourcrossu. Už vám došlo, co jste dokázal?
Uvědomuji si to každé ráno, kdy mi neustále zvoní telefon. Den ode dne je mi jasnější, že se mi povedl úžasný úspěch. Chtěl jsem na světový titul vždy dosáhnout a teď mám ještě větší motivaci ho obhájit.

Takže nehrozí, že byste přišel o důvod k pokračování kariéry?
Sice jsem vyhrál mistrovství světa, ale nikdy jsem nebyl první v podniku Světového poháru, jenom letos třikrát druhý. Chci zaútočit na celkové vítězství, které je mezi samotnými jezdci řazené ještě o něco výš. Sedmidílný seriál lépe ukazuje vyrovnanost výkonů.

Cítíte letos životní formu?
Dostal jsem se na vrchol kariéry a forma přišla v pravou chvíli. Kromě titulu mistra světa mám ještě stříbro z mistrovství Evropy. Nečekal jsem, že mi sezona takhle vyjde. Podařilo se mi zúročit tvrdou práci.

V každé rozjížďce na šampionátu vás potkal defekt a v semifinále explodovalo zadní kolo, když jste byl na první příčce…
Píchl jsem pokaždé až na finálovou jízdu. Od půlky trati jsem dojížděl na poloprázdném kole. Za tři dny tréninků jsem měl snad deset defektů, což se mi nestane celou sezonu. Proto jsem se rozhodl pro sjezdové duše, které jsou o kilo těžší, což bylo na startu znát. Naštěstí se mi ve finále vyplatily.

Je hodně obtížné dojet závod s měkkým kolem?
Když jedete na první pozici, proskáčete skoky a do zatáček najíždíte opatrně, aby se vám nevyzula duše. Pokud ovšem bojujete o druhé a třetí místo, musíte jet na hraně i za cenu rizika, že vyzujete.

Neměl jste před finále bezesnou noc?
Naopak, vyspal jsem se krásně, ideálně na vrchol sezony. Od rána jsem byl v klidu, šetřil jsem nohy, vše šlo jak podle manuálu. Věděl jsem, že jsem do šampionátu dal vše, nic nepodcenil, což mi dodávalo sebevědomí.

Věřil jste si před finálovou jízdou na medaili?
Před ní jsem si vybral smůlu vrchovatě. Byl jsem rád za finále, neměl jsem co ztratit a skoro jsem ani nebyl nervózní. Převládalo ve mně odhodlání. Vystartoval jsem těsně za Jaredem Gravesem a v poslední zatáčce ho předjel.

Váš manévr se zdál hodně riskantní, ale vyhrál světový titul…
Poslední zatáčkou bylo esíčko a jeho první část šla projet dvěma způsoby. Venkovní táhlejší stopou, nebo kratší a nebezpečnější vnitřní. Pokaždé jsem volil vnitřní stranu, ale v semifinále mě Michal Prokop předjel zvenku. Po závodě jsme se domluvili, že pokud budu za Gravesem, zkusím venkovní stopu. Opřel jsem se naplno do pedálů, přesprintoval ho a do druhé zatáčky už jsem vjížděl jako první.

Co vám po závodě řekl Graves?
S Jaredem jsme kamarádi, podal mi ruku, i když byl samozřejmě zklamaný, když o titul přišel v poslední zatáčce. Přesto mi řekl, že jsem udělal všechno dobře a je rád, že jsem vyhrál právě já. Každému bych k titulu šampiona poblahopřál, ale v koutku duše bych mu asi záviděl. (úsměv)

Trať v Mont. St. Anne vám vyhovuje?
Znal jsem ji z loňska, letos byla podobná, jen čerstvě pospravovaná. Akorát se po zimě odplavila hlína, které odkryla ostré hrany kamenů. Trať byla šutr na šutr, jak my říkáme rockgarden (z angličtiny kamenná zahrada – pozn. red.).

Dráhoví cyklisté se mezi sebou přou o slušivou kombinézu českého šampiona. Jak se cítíte v duhovém trikotu mistra světa?
Je to něco neuvěřitelného, ten trikot je prostě jiný, cítím se v něm jako ve snu. Moc jsem o něj stál a jsem hrozně pyšný. Rád ho budu nosit a vypadat jako šampónek. (úsměv)

Česká reprezentace vezla z Kanady dohromady šest medailí, takže cesta musela být bujará…
V letadle jsme všechny oficiality měli za sebou a byli jsme spíš vyklidnění. Těšili jsme se domů za rodinou. Na letišti na mě čekala přítelkyně s bandou kamarádů, ale na tiskovku vtrhlo mezi čtyřicet novinářů několik našich přátel v reprezentačních dresech a rázem zmizelo hrobové ticho. Řvali tak, až porouchali jeden mikrofon.

Tušíte, proč rostou v České republice tak dobří fourcrossaři?
Je to paradox, že v naší malé zemi máme tolik vrcholových fourcrossařů. Myslím, že se projevuje dobrou průprava z minulosti v bikrosu. A velký podíl na zlepšení českých závodníků má Michal Prokop. Když vyhrál mistrovství světa, vzrostla úroveň domácích podniků. Český pohár patří k nejtěžším národním šampionátům, je srovnatelný i se Světovým pohárem. Vždyť mezi elitními čtyřiašedesáti jezdci mají Češi deset míst.

Před dvěma lety jste se neprobojoval na olympijské hry do Pekingu a skončil s bikrosem. Nemrzí vás opuštění olympijské disciplíny?
Poznal jsem, že bude lepší dělat stoprocentně jeden sport. Sice mě mrzí, že fourcross není na olympiádě, ale určitě nelituju, když vidím, jaké rozbroje v bikrosu mezi jezdci po Hrách vznikly. To už není o sportu, zatímco ve fourcrossu jsme všichni pořád velcí kamarádi.