„Ale je to ta emotivnější část sportovního života. Když jsem od různých lidí slýchával, že kvůli tomuhle pocitu to chtějí ještě zažít znova, tak nekecali. Něco na tom je," potvrzuje.

Máte dokonce lepší pocit než na loňském evropském šampionátu v Helsinkách?

Musím říct, že jsem Helsinky prožíval emotivněji. Hudba tam hrála víc, bylo komornější prostředí. Tady je všechno větší a ceremoniál byl ve spěchu, takže jsem to tolik neprožil. Teď už mě čeká jenom balení.

Zuzana Hejnová říkala, že velké jsou tu i stupně vítězů.

Hodně velké. Musel jsem je dát nadvakrát. Nevím, jestli na ně někdo vyskočil naráz. Jsou masivní, je to Rusko, že jo.

Líbí se vám medaile?

Je taková zvláštní, jsou na ní ruské motivy. Líbí se mi ta zlatá barva. (smích)

Předával vám ji kouč Železný…

To je speciální věc, která se jen tak nepodaří. Dodává vyhlášení další rozměr. Parádní pocit. Nechci mluvit za něj, ale myslím, že je rád, že mohl předávat medaili svému svěřenci.

Už se vám rozleželo v hlavě, co se stalo v sobotu?

Všichni se na to ptají. Ono mi to ještě bude docházet, ale nemyslím si, že se mi něco extra rozleží. Všichni říkají, jak velkou věc jsem dokázal, a já to beru. Co se týče sportu, jsem rád, že jsem dosáhl na nejvyšší stupínek. Ale třeba rodiče, kteří vychovali děti a dali jim sto procent, co jim mohli dát, a poslali je do života, dokázali v životě ještě větší věc.

Pořád platí, že vás letos čeká už jen jeden závod?

Ano, ale uvidíme, co bude po velkém finále Diamantové ligy v Bruselu. Když ještě bude chuť a hlavně zdraví, klidně si třeba ještě někde zazávodím. Přece jen nás čeká půlroční závodní půst. Taková doba je pro nehalové disciplíny, jako je ta moje, vždycky dlouhé čekání.

Budou vás taky víc zaměstnávat mediální povinnosti.

Není to úplně můj šálek čaje. Nebo kafe. A já kafe moc nepiju. Snažím se tyhle věci krotit. Pokud se mi do něčeho opravdu nechce, nejdu do toho. Nedělám z toho velkou vědu.

Už jste si stihl trochu odpočinout? Po finále jste vypadal vyčerpaně.

Spal jsem asi čtyři pět hodin, ani jsem to raději moc nepočítal. Chtěl jsem pak ještě spát, ale už to nešlo. Až tělo přestane pracovat, padnu do postele a budu spát třeba dvanáct hodin.

Vaše bolavé koleno drží?

Musím říct, že jsem to čekal malinko horší. Při chůzi nebolí, akorát mi přijde, že všichni dneska chodí rychleji než normálně. Doufám, že bude všechno o. k. a do Bruselu už pojedu bez obav, že se zraním.

Jaká vzpomínka se vám vybaví s odstupem času, když se řekne Moskva?

Vzpomínky budou velice zvláštní. Vybavuju si chvíli, kdy jsem přišel na pokoj. Člověk si říká, jestli na něj bude vzpomínat jako na vítězný pokoj, nebo se bude akorát převalovat, trápit a říkat: Bylo to na houby. Já mám Moskvu spojenou víc s místy, než že si vybavím samotný závod. Taky se mi vybaví všechno trápení před závodem. Ale o to je to pikantnější, protože se nejednalo o chvíle, které jsem si užíval.

MARTINA KOSOVÁ