Vojačka si doletěla pro bronz. A ve dvaadvaceti letech se skoky na lyžích končí

„Cítím, že dál už nemohu jít. Je na čase se někam posunout," vypráví posluchačka čtvrtého ročníku oboru Personalistika a Řízení lidských zdrojů.

Svoji jedinou medaili z vrcholných světových akcí získala paradoxně po dlouhém odpočinku. „Měla jsem státnice a od skákání jsem si dávala pauzu. To mi na univerziádě kupodivu pomohlo. Po delší době jsem se cítila opět dobře a předvedla pěkné skoky," povídá. „Lidé z okolí mi říkali, že je škoda, že končím, ale já jsem rozhodnutá," doplňuje Pustková.

Se skoky začala rodačka z Čeladné v devíti letech, kdy si ji vyhlédli trenéři klubu z Kozlovic při hodině tělocviku. S žádnými negativnímu reakcemi, že si vybrala pro holku netradiční sport, se nesetkala. „Možná od kluků, které jsem postupně začala porážet. Moc se jim to nelíbilo," usmívá se účastnice třech seniorských světových šampionátů. „Od většiny lidí spíš sklízím obdiv," dodává.

Mezi současnými reprezentantkami je nejstarší, po ní následuje dvacetiletá Doleželová. „O budoucnost českých ženských skoků ale strach nemám. Za námi je několik holek, kteří mě nahradí," neobává se. „Chystám se, že pomůžu s tréninkem mladých u nás v Kozlovicích. Ze skokanského prostředí se tedy úplně nevypaří," objasňuje své plány.

Skokanský sport je známý tím, že mnoho závodníků dodržuje přísnou dietu. Těžcí skokani nemají šanci. „Je to jedna z věcí, od které si oddychnu. Od šestnácti let jsem se dost hlídala. Trenéři nás do toho tlačili, nebylo to příjemné," vzpomíná Pustková na věčný boj s kily. „Teď před univerziádou jsem jídlo neřešila a přijela jsem tam s ideální váhou. Asi zafungovalo, že jsem před tím odpočívala a nebyla ve stresu," podivuje se.

Měla štěstí, že se jí v nebezpečném sportu vyhýbala zranění. „Pamatuji si na jeden ošklivý pád. Jinak nic," je ráda brněnská studentka.