VYBERTE SI REGION

Vytrvalec Daniel Orálek: S bolestí se naučíte pracovat

Brno /ROZHOVOR/ - Výtah nejede, zlostně proklínáte každý schod, který musíte zdolat, a ve třetím poschodí už funíte jako sentinel. Takovým situacím se brněnský ultramaratonec Daniel Orálek směje. Není divu, stokilometrovou trať uběhne za sedm hodin.

1.8.2010 1
SDÍLEJ:

Vytrvalec Daniel Orálek.Foto: DENÍK/Jiří Kopáč

A vydrží běžet i dva dny v kuse. Nedávno se vrátil z Kalifornie, kde jako první Čech běžel prestižní ultramaraton v Údolí smrti. V místech, kde teplota ani v noci neklesne pod čtyřicet stupňů Celsia, uběhl 217 kilometrů za necelých jedenatřicet hodin. Odpočíval přitom jen pár minut a skončil desátý. „Vzdát se? To mě nenapadlo. S bolestí se naučíte pracovat,“ říká čtyřicetiletý vytrvalec o ultramaratonu BadWater.


Byl to nejtěžší závod vaší kariéry?

Podmínky tam byly skutečně náročné, ale osmačtyřicetihodinovky jsou pro mě obtížnější.

Čekal jsem spíš odpověď typu: Údolí smrti je pekelný podnik.
Neřekl bych. Závod je pekelný tehdy, když se člověku nedaří. Toto drastické vážně nebylo.

Běžíte dvě stě kilometrů ve vyprahlé poušti beze stínu. To není drastické?
Měl jsem krize. Dva kopce jsem musel vyjít, byly šíleně prudké a chytaly mě křeče. V noci jsem zvracel. Ale vzdát se? To mě nenapadlo.

Doběhl jste za třicet hodin a sedmačtyřicet minut. Je to dobrý výsledek?
Všichni říkají, že ano. Chtěl jsem to zvládnout za přibližně pětadvacet hodin, ale s výsledkem jsem teď spokojený. Zaskočila mě tam velká převýšení přes čtyři kilometry. Naopak na extrémní teplo jsem byl připravený.

Trénoval jste na něj v sauně, že?
V létě jsem měl problém saunu sehnat. Naštěstí mi pomohl kamarád. Deset minut jsem se zahříval v osmdesáti stupních a pak jsem trénoval na šlapadle. Po deseti minutách s ochlazováním. Postupně jsem zvyšoval dávky a zátěž. V Údolí smrti je i v noci čtyřicet stupňů. Představte si to nejteplejší poledne v Brně a uvědomte si, že takto je tam i za tmy.

To je snad těžší než samotný závod.
Možná ano. V závodě jsem se aspoň ochlazoval, měl jsem pořád čepici a foukal trošku protivítr. Závod není tak moc drsný, jak vypadá, protože se celkem máte jak ochladit.

V Údolí smrti je i osmdesát stupňů na slunci. Kolik jste vypil vody?
Nemám představu. Vodu jsem měl v ruce pořád a neustále jsem se políval. Dehydratace mi tedy nehrozila, ale kolik jsem vypil, to vážně nevím.

Co při takové zátěži jíte?
Když člověk není vyčerpaný a může jíst, je to v pohodě. Měl jsem nějaké výživové gely a banány. Když mi bylo blbě, zkoušel jsem bramborovou kaši. Potom už jsem ale jíst nemohl vůbec.

Běžel jste s nějakým doprovodem?
Ultramaratony v Americe jsou zvláštní, protože s vytrvalcem je tým, který běží za vámi a vedle vás. Nesmí běžet před vámi. Když s vámi doprovod chvíli mluví, je to super. Kamarádka se mnou běžela dohromady asi pět kilometrů a občerstvení mi hlídala přítelkyně Renata. Běžet se mnou mohla těžko. Zvládla by jen pár kilometrů. V Evropě taková strategie není zvykem.

Říkáte, že vám přítelkyně hlídala občerstvení. To nezajišťuje organizátor?
Přestože je startovné hodně vysoké, pořadatel nezajišťuje nic. Proto si závodník musí vše pohlídat sám a mít v doprovodu aspoň jedno auto a dva lidi. My jsme byli čtyři, což je rozumné minimum. Doprovod se mi staral o vodu, led, jídlo, protože člověk se musí v jednom kuse chladit a taky pít.

Kolik jste za americké dobrodružství zaplatil?
Asi devět set dolarů.


Na startu bylo osmdesát vytrvalců. Doběhli do cíle všichni?
Byl tam závodník na hranici devětapadesáti hodin, přičemž limit pro doběhnutí do cíle je šedesát hodin. Co vím, tak běh vzdali asi čtyři lidé, ale nevím to přesně. Nezůstal jsem tam až do konce a nezkoumal výsledky ostatních. Závod je ale nastavený tak, aby ho dokončili skoro všichni. Kritéria pro účast jsou přísná a na startu se neobjeví žádný začátečník. Organizátoři neriskují, že pro někoho pojede sanitka. Každý nominovaný závodník musí zaběhnout aspoň dva ultramaratony za sezonu a splnit složité kvalifikační podmínky.

Je to tedy Mount Everest mezi ultramaratony?
To srovnáváme nesrovnatelné. Patří mezi pět šest ultramaratonů, které mají největší zvuk. BadWater je trochu více komerční než ostatní podobné závody, je známý po celém světě a zpopularizovaný v několika knihách.

Potkal jste na trati nějaké turisty?
Jasně, ale všichni jsou schovaní v autech. Nikdo nechodí venku, protože je hrozné vedro. Lidé si jen vyfotí propagační teploměr, nějakou krajinku a ujedou pryč.

Každou noc vylézají v údolí zvířata na lov. Bál jste se jich?
Uprostřed pouště, v areálu, kde jsme spali, stojí golfové hřiště a bazén. To jsem se zasmál. Brzy ráno koukám na to hřiště a chodí po něm šakal. Jinak nic. Kromě hmyzu jsem potkal jen škorpiony.

Nemohl jste na nějakého šlápnout?
Není to pravděpodobné. Asi ne. Celá trať je asfaltová.

Jak takový povrch zvládly vaše kotníky?
Jsem zvyklý. Ultramaratonec ocení rovnou a pevnou trať. Nemusí se totiž soustředit na výmoly, kamení a hrby. Protože jinak stačí šlápnout na malý kamínek a chodidlo to schytá.

A boty? Ty po takovém závodu asi rovnou vyhazujete, že?
Jak kdy. Většinou jsou špinavé, ale použít se dají.

Stíháte při podobných závodech spát?
Když jsem zvracel, dal jsem si pět deset minut pauzu, ale v tom horku se stejně moc spát nedá. Kromě toho všude pořád létá hmyz. Rozsvítili jsme a v autě bylo najednou milion brouků. Při dvoudenních závodech spím normálně, ale většinou po čtvrthodince. To mi stačí. Víc je ztráta.

Po patnácti minutách spánku musíte být pořádně rozlámaný.
Tělo většinou ztuhne, to je pravda, ale v Americe se mi to naštěstí nestalo. Ve vedru bylo pořád připravené. Když nemůžu vstát, ostatní mi pomůžou. Prvních pět minut jdu jen chůzí, potom už je to dobré.

Co bylo na Údolí smrti nejhorší?
V poušti je viditelnost na padesát šedesát kilometrů. Před sebou jsem pořád viděl hory a vůbec se neblížily. Sedm hodin pořád stejný obrázek. Je to makačka na hlavu.

Vrátíte se tam za rok?
Těžko říct. Za rok asi ne. Je to náročná akce na čas i peníze. Ale jednou si to chci zopakovat. Je to zajímavý závod, ve kterém bych se rád vylepšil.

Můžete příště vyhrát?
Možné je všechno. Nasbírané zkušenosti znamenají velkou výhodu.

Máte v ultramaratonech hranici, kterou nechcete překročit?
Osmačtyřicetihodinové závody mi stačí. Na šestidenní běhy moc nemám hlavu, ale existují i delší závody. V New Yorku teď končí závod na 3 100 mil, což je skoro pět tisíc kilometrů. Vítěz běží dvaačtyřicet dní. To bych psychicky nedal.

Pět tisíc kilometrů na jeden zátah?
Ano. Mají jen povinnou pauzu od půlnoci do šesti do rána. To je fakt drsný. Osmnáct hodin běžíte zhruba 120 kilometrů na osmisetmetrovém okruhu v Central Parku. Koňská dávka.

To je skoro jako Forrest Gump, který ve filmu tři roky jen běhal.
Forrest to měl jednodušší. Běžel, protože měl sen běhat. V našich závodech se motivace hledá hůře.

Máte povoleno poslouchat při běhu hudbu?
Na závodech do sta kilometrů, které pořádají mezinárodní organizace, je používání jakékoliv techniky zakázané. Nad sto kilometrů už je přehrávač povolený.

To se někdy musíte na trati hrozně nudit.
Ne. Neustále v hlavě řešíte strategii, jídlo a pití. Přemýšlíte nad bolestmi těla. Ideální stav je, když na běh zapomenete a vytvoříte si vnitřní svět.

Jak vypadá váš vnitřní svět?
To je různé.

Máte v cíli ultramaratonu na běhání ještě chuť?
Ale ano. V závodě myslím na to, proč se takhle trápím. Zato v cíli už nepřemýšlím, co budu dělat zítra. Osmačtyřicetihodinové závody se obvykle běhají o víkendu a končí v neděli. A já jdu hned v pondělí zase běhat.

Běhal jste i po BadWateru?
Poklusával jsem asi sedm kilometrů. Vím, že mi to udělá dobře a svaly se dají dohromady. Oteklé nohy splasknou a jsem zase fit.

Vy jste k neutahání.
Vtip je v tom, že rychle regeneruji. Třetí den po závodě jsem v pohodě. Díky naběhanému objemu v tréninku si tělo už zvyklo. Bolest je ale někdy nepředstavitelná. Když jsem začínal, únavu jsem polykal těžko. Říkal jsem si, co dělám špatně. Hlavou se to ale dá zvládnout.

Kolik kilometrů ročně naběháte?
Loni osm a půl tisíce.

Tolik někteří lidé nenajezdí ani v autě.
No vidíte, to je pravda. Když moc chcete, uběhnete velkou vzdálenost. Je to i ve vašich silách, jen se musíte naučit pracovat s bolestí.

Běháte ročně spoustu závodů. Jak to zvládáte?
Loni to bylo dvaašedesát závodů, což je extrémní číslo. Z toho asi dvaadvacet maratonů a ultramaratonů. Každý týden běhám aspoň krátké závody jako trénink. Nejlépe se mi běhá ve velké zátěži. Nevím proč, ale je to tak.

Proč jste si vůbec vybral ultramaratony?
Stalo se to, když jsem viděl jednou osmačtyřicetihodinovku. Nadchli mě lidé, kteří to dokázali. V klasickém maratonu je obrovská africká konkurence. Na mezinárodní scéně nemám šanci, ale v ultramaratonu ano. Neomezuje mě ani věk. Maratonci mají ve čtyřiceti kariéru za sebou, já můžu vrcholově běhat klidně dalších deset let. Chci se překonávat a vytrvalost mě baví.

Kolik lidí v České republice ultramaratony běhá?
Zkusilo to asi dvě stě lidí. Mnohem populárnější je tato disciplína ve Francii a v Itálii. Ultramaraton tam dělá určitě přes tisíc závodníků.

Jaké je jejich věkové složení?
Běhají pětadvacetiletí kluci i padesátiletí závodníci. Třeba na mistrovství světa na sto kilometrů je mladých lidí menšina, jen zhruba deset procent ze všech. Převažují lidé nad čtyřicet let.

I ženy?
Ženy mají na takové blbosti míň času, takže jich nestartuje tolik, co mužů. Výkonnostně je ale poráží. Já už se proto vůbec nedivím, když mě předběhne ženská. Zvykl jsem si.

Co vás žene dopředu?
Žádné konkrétní cíle nemám. Chci být prostě jen co nejlepší. Teď se soustředím na dobrý výsledek v listopadovém mistrovství světa na sto kilometrů. Koná se v Gibraltaru.

Brněnský ultramaratonec Daniel Orálek.

Autor: Marek Těšík

1.8.2010 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

Česká hlava pro brněnský tým. Mikroskop pomůže s léčbou rakoviny

Brno – Vynalezl mikroskop, který v budoucnu pomůže s nádorovou léčbou. Padesátiletý Radim Chmelík se svým týmem z Fakulty strojního inženýrství a CEITEC Vysokého učení technického v Brně obdržel minulý týden ocenění vědecké soutěže Česká hlava.

Kníničská Panna Marie? Řezbář ji vyřezal motorovou pilou

Brno /FOTOGALERIE/ – Zvuk motorové pily slyšeli v neděli dopoledne lidé z brněnských Kníniček. Před místní mateřskou školou totiž započal letošní advent v městské části. Jedním z největších lákadel programu byla řezbářská show, při níž řezbář vytvořil postavu Panny Marie.

Nehod motorkářů ubylo. Jsou lépe připravení, tvrdí odborník

Jižní Morava – Devět životů vyhaslo od začátku roku při nehodách motocyklů na silnicích v Jihomoravském kraji. Oproti loňsku je to o jednoho mrtvého méně.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies