VYBERTE SI REGION

Z brněnských parket skočil Malý pro evropské zlato

Brno /KDYŽ TADY ZÁŘIL/ - Bývalý atlet Vladimír Malý zvedal činky v uhelném sklepě, přivezl čtyři velké medaile a od výšky ho vyhnaly utržené vazy i chemie.

26.11.2011
SDÍLEJ:

Bývalý atlet Vladimír Malý je halovým mistrem Evropy ve skoku do výšky z roku 1975.Foto: DENÍK/Attila Racek

Okenní tabule se třepou pod dunivým zvukem vojenských letadel. Pražské jaro mizí pod pásy prohánějících se tanků a zmuchlaná státní vlajka se válí na chodníku. Je 21. srpna 1968 a republikou otřásá invaze vojsk Varšavské smlouvy.

Ve stejný den o pět let později stojí na nejvyšším stupínku atlet Vladimír Malý a poslouchá československou hymnu. Jedenadvacetiletý výškař právě vyhrál letní univerziádu. Navíc v Moskvě. „Každého 21. srpna si na vítězství vzpomenu. Poslouchal jsem tu naši písničku a říkal si: Vy hajzlíci. Byl to hezký pocit,“ líčí bývalý reprezentant.

Moskevské zlato znamenalo teprve první sportovní vrchol odchovance brněnské atletiky. Malý si přivezl dva evropské bronzy a především titul z halového mistrovství Evropy v roce 1975 z polských Katovic.

Dnes devětapadesátiletý muž prolétl kariérou doslova raketově. Krátce po katovickém triumfu s atletikou skončil. „Rodiče moje medaile kdysi schovali do nějakých bedýnek. Ani nevím, kde teď jsou. Nemyslím na staré placky. Byly to pěkné časy, ale život se posouvá,“ říká skromně a brzkého sportovního konce nelituje. „Ani vteřinu mě to nemrzelo. Směřoval jsem po vysoké škole jinam,“ doplňuje vystudovaný chemik.

Malý s atletikou začínal v Kuřimi u Brna, kde se jako kluk proháněl kolem fotbalového hřiště po škvárovém ovále. Jeho otec běhal maratony. Vladimír zářil na pětistovce, hrál baseball, fotbal i na plácku hokej. „Pohyb jsem měl jako děcko z dědiny v sobě. Šly mi i sprinty. V nohách asi něco bylo. Trenér poznal, že mi sedí výška a v patnácti jsem přešel do Zbrojovky Brno za Zdeňkem Odehnalem,“ popisuje rodák z Borače u Tišnova.

Ve skupině legendárního brněnského kouče se nadějný atlet potkal s reprezentanty Ludvíkem Daňkem, Jaroslavem Alexou nebo Stanislavem Joukalem. „Odehnal byl skvělý člověk a náš druhý táta. Po půl roce tréninku jsem vyhrál dorosteneckou republiku. Skákal jsem přes 190 centimetrů. Brali mě jako bažanta. Legrace byla s Jarou Alexou. Už jsem ho i porážel a pro něj jsem byl pořád mládě. Dělal na mě ramena,“ směje se při vzpomínce na kamaráda z výškařského sektoru.

Brňané pilovali výkonnost na lužáneckém stadionu a v tělocvičně v Botanické ulici. „Natáhli jsme si pás gumy. Na jeho konec se postavili dva kluci, aby gumová nudle skokanovi pod nohama neujížděla. Posilovnu jsme měli na Lenince v bývalém uhelném sklepě. Pod stropem vedly teplovodní trubky, takže v místnosti bylo čtyřicet stupňů vedro. Tam jsme bušili činky,“ popisuje těžko představitelnou přípravu.

Soudruzi a Katovice

Právě kvůli tvrdým podmínkám a své upřímnosti si Malého po titulu mistra Evropy zavolali komunističtí šéfové sportovního střediska. Když se československého závodníka televizní reportér vyptával na všechno možné, Malý řekl pravdu. „Nemazlil jsem se s tím a srovnal náš trénink s jinými evropskými podmínkami. Slušnými slovy jsem řekl, že trénujeme jako blbci. Dostal jsem jako socialistický sportovec po prstech. Soudruzi mě popotahovali, že nejsem loajální. Zavolal si mě kádrovák a měl nějaké řeči,“ vzpomíná.

Mladík výhružky nebral vážně. Od dorosteneckých let neměl o komunistickém režimu iluze. „O politice jsem jako kluk nepřemýšlel. Když jsem ovšem poprvé přijel do západního Německa, rozhlížel jsem se za hranicemi z vlaku. Asi po dvou hodinách mi bylo jasné, o co v Československu jde. Potom už mi mohli marxisti říkat zlatě svatě cokoliv. Nic jsem už nebaštil. Západ byl naprosto jinde,“ pokyvuje hlavou.

Nejslavnější moment na Malého čekal při halovém šampionátu v roce 1975. Výkon 221 centimetrů mu přinesl evropský titul. „Skákal jsem špatně. Asi dva týdny před mistrovstvím jsem si udělal v Praze osobák. Jenže na šampionátu mě laťka mydlila. Na první pokus jsem překonal poslední výšku, kterou už nikdo nepřekonal. Pomohlo mi štěstí. Tehdy se na 220 centimetrech rozhodovalo. Kdo dá napoprvé, odejde s plackou,“ uznává.

V sektoru se často potkával třeba s Maďarem Istvánem Majorem nebo olympijským vítězem z Mnichova Jüriem Tarmakem z Ruska. „Olympiáda je trn v patě. V roce 1972 jsem měl splněný limit a porážel československé výškaře. Jenže jsem nebyl ani z Prahy, ani z Bratislavy, a proto mě svaz nevzal. Po olympiádě na mezistátním utkání v Praze jsem Tarmaka poněkolikáté porazil a on se na tiskovce všech ptal, proč jsem do Mnichova nejel já,“ líčí.

Muž s halovým osobním rekordem 224 centimetrů si v roce 1975 utrhl vazy v kotníku na odrazové noze a odešel na vojnu do pražské Rudé hvězdy. „Problémy do dneška necítím, ale na závodění jsem už neměl. Trénoval jsem pořád v Brně a na přírodovědě si udělal doktorát. Po vojně jsem se skákáním skončil. Bylo mi jen třiadvacet let,“ vypráví.

Centimetry s udicí

Atleti v Brně nežili jen tréninkovým drilem. Kouč Odehnal své svěřence kromě sportu připravil i na civilní život. „Z několika kluků z učňáku udělal inženýry. Bral nás do rodiny, jeho přístup byl lidský. Chodil s námi na pivo. Neopíjeli jsme se. Jen na jedno na dvě po tréninku na lužáneckém zimáku nebo do hospody v místě, kde dnes stojí klub Fléda. Hodně jsme jezdili do Uherského Hradiště. Trenér nás naučil trošku rozumět vínu,“ usmívá se.

Malý se po škole věnoval chemii a oženil se. „Před zraněním mě svaz tahal do Prahy, ale mě lákala spíš rodina a profese. Měl jsem atletiku jako vedlejšák. Na závodech mě proto netrápily nervy. Nic jsem neflákal, ale sport neznamenal střed života,“ vysvětluje.

Přestup od skákání straddlem k nové technice flop si už osahal jen letmo. „Zkoušel jsem flop jen na tréninku, ale pro mě nebyl zase až tak výhodný. Lépe převádí kinetickou energii do potencionální. Švihová noha ve flopu pomáhá. Ve straddlu druhá noha brzdí. Zabalený pohyb nad laťkou je podobný. Vždyť Vladimír Jaščenko skákal straddlem přes 230 centimetrů. Flop je ovšem pohybově lepší,“ rozebírá oba nejznámější skokanské styly.

Další úspěchy už Malý nepřidal. Kromě polského zlata se v jeho sbírce nejblyštivěji vyjímá evropský halový bronz ze švédského Göteborgu z roku 1974 a třetí místo z mistrovství Evropy pod širým nebem, které vybojoval ve stejné sezoně na legendárním olympijském stadionu v Římě. „Jezdím do Říma dodnes. Projdu se rád nočním městem plným kaváren. To mi dělá dobře,“ zasní se.

Na roli trenéra nepomýšlel. „Člověk nemůže sedět na deseti židlích naráz a mě živí chemie. Syn i dcera zkoušeli atletiku. Kluk doteď občas hází oštěpem na Moravské Slavii. Do vrcholového sportu jsem je netlačil, ale jsou oba pohybově nadaní. Když chce rodič z děcka uplácat šampiona, dělá nesmysl,“ uvědomuje si.

Malý se věnuje firmě zaměřené na analytiku, ekologii a poradenství v oblasti životního prostředí. „Žiju v Brně už přes čtyřicet let. Chatařím a rybařím. Nic velkého jsem nechytil. Jen stodesítku štiku, devadesátku kapra a stejně velkého candáta,“ směje se.

Autor: Marek Těšík

26.11.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Betlémské světlo dorazilo do Brna. V neděli si pro něj lidé přijdou na Petrov

Brno – Jihomoravští skauti dovezli v sobotu večer do Brna Betlémské světlo. Do Evropy jej od osmdesátých let vozí letadlem z izraelského města.

Perníkový betlém? Snad nám ho děti na mši nesní, doufá žena organizující pečení

Vranovice – Zvedne vyzvánějící mobil a říká: „Pečení betlému? Není problém." Pětadvacetiletá Magdalena Vybíralová ve Vranovicích na Brněnskem organizuje vznik betlému, jenž bude celý z perníku.  

Vánoční dárky od obce? Obyvatelé dostanou kalendáře, plavenky nebo besídky

Nová Ves - Kromě Ježíška myslí na obyvatele obcí na Brněnsku také představitelé některých tamních radnic. Většinou lidé dostanou drobnosti vztahující se k obci a jejímu životu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies