Jestliže někomu vadí, především rodičům, jak mladá generace neustále civí do mobilu, doporučuji cestu do Hongkongu. Statusy na Facebooku, tweetování, skupiny na WhatsApp i různé další vymoženosti a aplikace? Za Hongkongem jsme ještě mnohem pozadu. Tamní lidé hledí do mobilních telefonů v metru, při chůzi na ulici, při jídle…

Několikrát už se mi stalo, že jsem musel předvést vlnění tělem jako z latinskoamerického tance, abych si na chodníku či přechodu vyhnul místním, kteří místo sledování cesty neustále ladí telefon. Co je možná nejnezvyklejší? Že s mobilem v ruce a se sluchátky na uších vidíte obyvatele Hongkongu bez rozdílu pohlaví či věku.

V metru jsme nechali místo na sezení starším mužům, kteří vytáhli telefon a mastili karetní hru. Dáma v letech opodál zase „pařila“ hru připomínající tetris. O mladých mluvit nemusíme, ti moderní hry na mobilu snad ani nevypínají. Všichni jsou online na síti, „chatují“ na internetu a hrají cokoli. Přidal bych i dokumentaci na videu, jenže šéftrenér brněnských dráhových cyklistů Svaťa Buchta, jinak můj skvělý doprovod, nabil kameru jen na cestu podchodem…

Hravý hongkongský národ pak doplňuje ještě jedna sorta lidí, pro mě jako neznalého tak velkých měst dosud nepoznaná. Jsou to takzvaní naháněči. Lidé, kteří postávají na ulici či v nákupních centrech před luxusními obchody a snaží se vás vlákat dovnitř. V oblecích, s prospekty v ruce, s nezastavitelnou sprškou slov. Pro nás jedině dobře, že nás opomíjeli. Buď jsme nevypadali dostatečně finančně připravení na takový nákup, nebo jsme vzbuzovali nedůvěru tím, že jsme se nekoukali do mobilu.