V České republice moře nenajdete. Přesto je život třiadvacetiletého Lukáše Nápravníka neustále spojený s písečnou pláží. Fascinuje ho pohoda prodýchnutá tropickým sluncem, zamiloval si surfování. Ale především je českým reprezentantem v plážovém fotbale. K tomu obléká dres ČAFC Židenice v krajském přeboru. „Na písku si odpočinu, vyčistím si hlavu,“ směje se absolvent Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně.

Jak jste se dostal k plážovému fotbalu?
Jsem v reprezentaci od jejího vzniku před třemi lety. U Jesenické přehrady poblíž Chebu se tradičně konal turnaj v plážáku, který sloužil jako odreagování pro fotbalisty po skončení sezony. Když se svaz rozhodl založit reprezentaci v plážovém fotbale, vyhlásil pořadatel turnaj u Jesenice jako mistrovství republiky a na základě výkonů se utvořil kádr reprezentace.

V čem jsou největší rozdíly mezi fotbalem a beachfotbalem?
Společné mají snad jen ten fotbal. Jsou hodně rozdílné, hraje se pouze ve čtyřech lidech plus gólman, což má blíž k futsalu, a proto jsou v reprezentaci než fotbalisté spíš futsalisté, kteří jsou navyklí na menší hřiště. Rozdíl je samozřejmě v terénu, pohyb na písku je o mnoho náročnější. Na reprezentační úrovni musí písek splňovat regule, takže musí být hluboký minimálně půl metru. Navíc se hraje na sluníčku za čtyřicetistupňového vedra, dvě čtyřky se střídají po dvou minutách, to si ani neodpočinete.

Může být plážový fotbal přínosem také pro hru na trávníku?
Rozhodně pomůže v technice, hraje se hodně vzduchem a hráč získá cit pro balon. Na druhou stranu hrozí zranění, třeba výrony v kotníku. To pak v klubu brblají, když se zraním v reprezentaci…

Bývá to často?
Z poslední kvalifikace jsem se vrátil se zlomeným prstem, v tom je nebezpečí hry naboso. Týden nato jsme jeli do Lausanne a zlomil jsem si další prst. Ale v klubu to vzali, protože jsem je zatejpoval a normálně jsem odtrénoval. Zlomené prsty jsou každou chvíli, výrony jsou horší.

Co vás na plážovém fotbale tak láká?
Hrozně mě to baví, od první chvíle, co jsem se s ním setkal. Na písku si odpočinu, vyčistím si hlavu, padá také víc gólů. K tomu styl okolo pláže, hrajeme na sluníčku, hned za hřištěm moře, všude krásné holky v plavkách. Během zápasu hraje hudba a o pauzách nastupují na hřiště roztleskávačky, prostě pohoda. (úsměv)

Není tak svázaný taktikou jako normální fotbal?
To zase pozor… Pořád je to reprezentace, hrajeme za náš stát, zápasy přenáší Eurosport, takže to nemůžeme brát jako vyblbnutí.

Na jaké úrovní je čeká reprezentace ve srovnání s ostatními zeměmi?
Česká republika je na tom hodně dobře, hned po Slovensku je to nejmladší reprezentace, ale narozdíl od nás o Slovácích nikdo neví. Hned v prvním roce, co česká reprezentace vznikla, jsme porazili evropské šampiony z Ukrajiny a postoupili do Evropské ligy, kde se v turnajích střetává osm nejlepších týmů Evropy. Z ostatních zemí vyčnívají Brazílie, Japonsko, Mexiko nebo USA, kde se konal jeden z prvních turnajů a patří k plážovým stálicím.

Co považujete za svůj největší úspěch v beachfotbale?
Rozhodně postup do Evropské ligy a z dílčích výsledků třeba loňskou výhru nad Španělskem.

Jak si čeká reprezentace vede na mistrovství Evropy nebo v bojích o světový šampionát?
Mistrovství Evropy se koná týden před kvalifikací na svět, je to taková generálka, mnohem větší váhu má Evropská liga. Letos jsme měli dobré rozlosování v kvalifikaci na mistrovství světa, věřili jsme si a byli jsme takříkajíc na hrušce. Podle toho jsme také tak špatně dopadli. Nepostoupili jsme ze skupiny, prohráli jsme s podceňovanými Rumuny, na ten zápas šetřil trenér i mě a tu blamáž jsem sledoval z tribuny. Byl to jedním slovem propadák, ale z kvalifikace postupuje pět mužstev a ta špička je uzavřená. I když letos překvapivě vypadli Francouzi, které vede Eric Cantona.

Setkal jste se na hřišti s některými slavnými fotbalisty?
Hned první rok to s námi zkoušel Tomáš Skuhravý, na pár tréninků přišel Petr Švancara, za Itálii zase hraje syn Diega Maradony, na sebe narážíme často.

Jak se vedlo Skuhravému nebo Švancarovi?
Ukázalo se, že jde o úplně jiný sport, oba byli úplně vedle, Skuhravý s námi ani neodjel na kvalifikaci na svět. Petr Švancara přišel plný vtipu, hned říkal, abych mu míč nahodil na kozy, ale odrazil se od něj jako od zdi. Divil se a chtěl, abych mu poslal míč znovu na prsa, ale opět se od něj odrazil. Na další trénink už nepřišel.

Kladete si větší cíle spíš v plážovém fotbale, nebo ve fotbale?
Mým jednoznačným cílem je probojovat se s plážovou reprezentací na mistrovství světa, přece jen je to reprezentace a nic víc si nedokážu představit. Ale větší důraz kladu na fotbal. Nemyslím si, že bych to dotáhl do ligy, na tu nemám. Ale chci s Židenicemi vybojovat postup zpátky do divize. Loni jsme spadli do krajského přeboru, přišla spousta mladých kluků. Na podzim jsem byl zraněný, nastoupil jsem až k poslednímu zápasu, ale na jaře nám to šlapalo a dostali jsme jen pět branek.

Jste stabilním členem sestavy ČAFC Židenice. Vychází vám klub s beachfotbalem vstříc?
Jsou v pohodě, berou to tak, že mají v kádru reprezentanta. Má to samozřejmě i svoje nevýhody, protože chybím ke konci sezony, ale v ČAFCe mi nedělají problémy. Když jsem hrál v Chebu, nechtěli mě na plážák pouštět vůbec.

Neprožíváte během sezony dilema, jaký fotbal zvolit?
Většinou se to moc nekryje, protože když končí fotbalová sezona, plážová teprve začíná, takže mě maximálně uvolní na dva poslední zápasy, kdy už o nic nejde. Ale pokud bychom hráli s ČAFkou o postup, možná by mi dělal klub problémy a sám bych si asi hodně rozmyslel, zda odjedu, nebo ne. Ale každou středu mě bez problémů pouštěl na tréninky s reprezentací do Plzně.

V Židenicích nastupujete v obraně, liší se vaše úkoly v plážové reprezentaci?
Ve fotbale je snadnější, že před obránci je ještě záloha, ale na plážovém fotbalem jsem striktně vzadu. Tam je jen obrana a útok, dopředu bych na tom musel být mnohem lépe s technikou. (úsměv)

Pocházíte ze západočeských Mariánských Lázní. Co vás přivábilo až do Brna?
Šel jsem za fotbalem, po Chebu jsem působil v Dukle Praha, ale hlavní město mě příliš neoslovilo. (smích) Chtěl jsem zkusit studium na sportovce a když mě přijali do Brna, nebylo co řešit.