S úlevou strhávám kyslíkovou masku a přilbu. Je úterý dopoledne, mám za sebou jeden z úkolů připravených hasiči ve výcvikovém středisku v brněnské Líšni pro novináře, kteří chtějí vědět, jaké to je bojovat s plameny naživo. „Vynesení zachraňovaného člověka vašemu týmu trvalo přibližně čtyři minuty. Skuteční hasiči by to měli stihnout čtyřikrát rychleji. Nebylo to ale tak hrozné," hodnotí instruktor Lubomír Doležal.

Jeho kolega, který hrál oběť, přidává povzbuzení. „Nejste sehraní. Myslím ale, že byste mě zachránili," věří.

Čtyři minuty? Připadá mi to, jako bych byl uvnitř snad půl hodiny. Náš čtyřčlenný tým amatérů je navíc už vysílený z prvního úkolu. Průlez tréninkovou klecí s maskami na obličeji a kyslíkovou bombou na zádech je drsná rozcvička. Po překonání všech překážek, sérii plazení a výstupů navíc zjišťujeme, že všechno je špatně. „Když překračujete překážku, musíte se ujistit, co je za ní. Nesmíte sedět, mohli byste si zastavit přívod vzduchu," popisuje některé z mnoha chyb instruktor Petr Veverka.

Křest ohněm

Na bilancování předchozích zážitků ale není čas. Přichází křest ohněm. Doslova. Znovu vstupujeme do takzvaného Ohňového domu. Tentokrát vyzbrojení hadicí. Jistím kolegu přede mnou, který se proudem vody snaží uhasit požár v místnosti. Náhle se ozve výstražné houkání. „Vy dva, ven!" křičí na nás jeden z instruktorů.

Kolegovi totiž začíná docházet kyslík. Má ještě tři minuty času, ale instruktor nechce nic riskovat.

Modlím se, aby další úkol byl na čerstvém vzduchu. V hasičské výzbroji a s kyslíkovou bombou na zádech se netrénovaný člověk dokáže pohybovat jen pár minut. S úlevou sundávám zátěž ze zad a pokračuji na další stanoviště.

Ale když pochopím, co se chystá, radši bych se vrátil do Ohňového domu. „Drak vyleze z jezírka, sebere princeznu a vrací se do vody," popisuje hasič Zdeněk Ondráček takzvaný dračí uzel, který mi uvazuje kolem pasu. Chystám se totiž šplhat po dvaadvacet metrů dlouhém žebříku.

Levá ruka, pravá noha, soustředím se. Několik posledních příček mi nahání hrůzu. Po zdolání vrcholu následuje pár křečovitých póz pro fotografa a pomalý soustředěný sestup dolů. „Hasiči se při výstupu po žebříku nejistí. Nejvyšší žebříky mají dvaapadesát metrů," děsí mě Ondráček chvíli po tom, co se nohama dotknu pevné země.

S vědomím, že to nejhorší mám za sebou, mířím za instruktorem pro slaňování. Po krátkých průtazích v přípravě způsobených mou neschopností uvázat podle instrukcí jednoduchý uzel, už vylézám z okna v druhém patře domu. Pohoda, opakuji si až do chvíle, kdy se mi výstroj zasekává v záchranné síti. „Nic se neděje, to se nám tu stává. Už jsme na to připravení," uklidňuje hasič, který mě vyprošťuje.

Po čtyřech hodinách už skoro nemůžu. Ještě si zkusím rozbít okno u auta a pak mířím do sprch. Jedno dopoledne v kůži hasiče mi stačí. Budu si ho pamatovat mnoho let. Tahle práce je mnohem obtížnější, než jsem si od dětských let představoval. A to jsem byl jen na cvičišti.