(Tedy ne že by nežili přes celý rok, ale teď žijí mnohem víc).A pracují jako snad nikdy jindy, protože nastává doba sbírání hroznů, doba mnoha vinobraní a tím pádem také těžké „roboty“.

Víno najednou začali slevňovat i v obchodech, přestože to nové se k nim dostane až za pár měsíců a i tak to bude jen „svatomartinské, svatokateřinské“ nebo jak všelijak se raná vína ve stylu Beaujolais u nás nazývají.

Všude kolem se objevila také spousta burčáku. Tedy „možnáburčáku“, pokud se tak dá vůbec nazvat.
Taky jsme si domů jeden večer jeden koupili a připadal mi takový nijaký. Až pak jsem si uvědomil, že na cedulce při koupi bylo velkým písmem napsáno burčák a pod tím malými písmenky: částečně zkvašený hroznový mošt.

Když jsme se o tom bavili v práci, řekli mi kolegové, že to není možné. Že existuje buď jedno (pravý moravský burčák z raného „ještěnevína“), nebo to druhé (obarvený a chemicky upravený zkvašený mošt z jablek nebo dovezených hroznů nejčastěji z Itálie nebo Maďarska).

Byl jsem z toho jelen, ale jedno mně bylo jasné: to, co jsem pil, asi burčák nebyl (a pak že placeboefekt neexistuje).
Ještě větší zmatek v mé hlavě teď zavinili kolegové z našich redakcí ve vinařských oblastech. Řekl jsem jim, že se těším na víkend na Pálavské vinobraní do Mikulova, že si tam dám burčák. A oni, že na to mám zapomenout. Na jabčák se těš, mi říkali.

Budu si pečlivě vybírat, namítl jsem. Reakcí byl úsměv. Úsměv někoho, kdo ví, když poslouchá někoho bláhového. A krutá věta: i ti nejvyhlášenější vinaři často burčák šidí, protože hřeší na to, že lidé rozdíl nepoznají.

A když jsem si vzpomněl na několik rozhovorů s vinaři, které v našich novinách vyšly, musím dát kolegům za pravdu. Z jejich vyjadřování vůči burčáku bylo často cítit jakési pohrdání. Něco jako: když uděláme víc burčáku, budeme mít míň vína. A my jsme přece vinaři s velkým V, tak si hrozny necháme a ostatním naservírujeme něco jiného (v podstatě chytrá argumentace, jejíž tón však zavání manýry středověkého řemeslného cechu). No, každopádně asi budu o víkendu v Mikulově pít i víno a nealko nápoje.

A přestože jsme u vína, vzpomněl jsem si (poněkud složitou asociací, kterou nemá smysl rozvádět) na nejsmutnější událost tohoto týdne a na jednoho člověka, byť vůbec netuším, jestli víno někdy pil nebo ne.

Občas si totiž jezdím pro víno do Znojma, kam jsem dřív jezdíval jako sportovní reportér na hokej. A jednu sezónu (tu, v níž měla pauzu zámořská NHL) jsem tam mluvíval a sledoval hrát hokej obránce Karla Rachůnka, který v týdnu zemřel při letecké havárii v Rusku.

Často jsem při rozhovorech s hokejisty narážel na arogantní, povýšené jednání druhé strany (a nejen hokejisty, ale mnoha sportovci, kteří balancovali na hraně úspěchu a neúspěchu, na hraně slávy, kde se chtěli udržet, a zapomnění, kterého se ovšem nijak nebáli). Málokdo z nich byl tak skromný a příjemný jako právě Karel Rachůnek. Loni se stal při mistrovství světa hvězdou, když zachránil semifinále proti Švédům. Možná proti své vůli.

Každopádně vždy myslel v hokeji na tým a v soukromí na svou rodinu. I proto ještě jednou čest památce jeho i všech dalších dvaačtyřiceti lidí, kteří pád letadla nepřežili.