Červené hvězdy a jiné divné věci

VĚRA SEČKÁŘOVÁ

Oknem pozoruji nebe, na něm září červené hvězdy. Opravdu. Říká se, že červený je Mars, mně však připadá stejně mrtvolně bledý jako ostatní planety. Ale o to teď nejde.

Ty hvězdičky v barvě rubínu nejsou totiž opravdové hvězdy, ale ryze pozemská světla umístěná na jeřábech tyčících se nad blízkým staveništěm a několik dalších jich svítí na vzdálených vysokých budovách.Pro astronoma je noční obloha dokonale zmapovaná pracovní plocha, pro mne je však tajuplná a záhadná. Sice najdu Velký vůz a Kasiopeu, možná ještě nějaké jiné souhvězdíčko, ale z toho nekonečna mám respekt, i při nejlepší vůli jej nedokážu vnitřně pochopit. Připadám si nicotná a nepatrná, vše se jeví v nezvyklých dimenzích, i známé věci nabírají jinou optiku.

Už si nejsem vůbec ničím jistá a napadají mě podivné myšlenky. Pochybnosti i otázky. Je všechno takové, jako se nám jeví? Proč chodíme po dvou nohách? Nač máme pět prstů? Jak to, že slova znějí takhle, a ne nějak zcela jinak? Vždyť je to jen uskupení několika písmen, ale kdo to kdy vymyslel? A proč zrovna tak?

Ospalost je pryč, vynořuje se jedna záhada za druhou. Proč si vždy prvně obouvám levou botu? A jak vysvětlit, že s rukavicemi je to naopak, pokaždé si nejdřív natáhnu tu pravou? Proč telefonní sluchátko i mobil vždy držím jen v levé ruce, přece na obě uši slyším stejně. A pak mě napadne další šílenost: jaký make-up používají černošky? Světlý odstín by z nich udělal maškary a černý jsem v obchodě nikdy neviděla. A jejich punčochy v tělové barvě jsou také černé?

Možná si řeknete, že kdyby byla v ložnici tma, podobné pitomosti by mě nenapadly. Ale tmu já nechci, nemám ji ráda, vlastně se jí skoro bojím, připadá mi tak definitivní. Párkrát jsem absolutní tmu zažila a nemám na to nejlepší vzpomínky. Stalo se například na návštěvě u příbuzných ve Winterthuru, první večer mi ukázali můj pokoj, zatáhli žaluzie, aby se mi po cestě dobře spalo. A pak už jen Gute Nacht, malá pusinka a dveře se zavřely. Ve Švýcarsku je všechno dokonalé, i tma, připadala jsem si jako v hrobě. Chtěla jsem rozsvítit, abych se v neznámém prostoru trochu zorientovala, ale nenašla jsem vypínač. Plížila jsem se po obvodu místnosti a ohmatávala stěny, nakonec jsem našla aspoň dveře. Moc mi to nepomohlo, za nimi byla stejná tma. Raději jsem se vrátila zpět, abych se ještě neskutálela se schodů, poslepu jsem našla postel a toužebně čekala na ráno.

Jinou zkušenost mám z dovolené, kdy jsem spala na dvojposteli s tehdy čtyřletou Barunkou. Také byla úplná tma, za oknem nesvítilo jediné světélko. Když jsem v průběhu noci chtěla holčičce uvolnit místo, špatně jsem odhadla rozměry lůžka a tvrdě žuchla na podlahu. Naštěstí z toho byla jen modřina.

Než tmu tak raději divnosti. Teď mám ale jinou zajímavost, nasadila mi ji do hlavy kamarádka Jiřinka: kolik českých výrazů končí na „ň“? K jejím šestadevadesáti mám sice daleko, ale pár desítek jsem už také nasbírala. Poslední slovo je inspirující: žízeň.

Sklenička na nočním stolku je ale prázdná, raději už vstanu. Až u ranní cigarety si vzpomenu, že jsem se vlastně chtěla napít. Vida, a mám další podivnost.

Autorka je publicistka