KAMILA HRDLIČKOVÁ

Aneta potkává pár takových často v blízkém obchodě. Nesou prázdné lahve od piva, počítají drobné v dlani špinavými prsty a popíjí koupené pivko hned za dveřmi u košíků. Je tam malá lavice, na kterou sedají a ohřívají se.

Aneta chodí nakupovat s malým synem. Ten komentuje všechno a nahlas. O vše se zajímá a otázky neberou konce. Samozřejmě reaguje i na opilce za dveřmi a vyptává se, proč tam pán spinká a jestli je to alkohol, co bumbá. Těm, kterých se dotazy týkají, je to jedno.

Jednou její syn pobíhal rozverně mezi regály a hledal někoho, koho by ty rošťárny zaujaly. Oslovoval každého, roztomile se culil. A stejně tak i toho chlapa v kšiltovce, co byl cítit pivem a špínou po celé prodejně a štrádoval si to s prázdnými lahvemi k těm plným. Anetin kluk na něj vesele mrkal, což nečekal v davu těch znechuceně se odvracejících tváří a odsuzujících pohledů plných opovržení.

To malému klukovi nijak nevadilo a když stáli v jedné frontě u pokladny, pořád na otrhance vykukoval zpoza ostatních znervózněle postávajících, bafal na něj a smál se. Ten byl překvapený a nemohl ani pořádně spočítat mince v ruce.

Ptal se slušně pokladní, jestli je to pivo v plechovce skutečně v akci a ona mu úsečně odsekla, že ano, je prošlé, a proto za pár kaček. Omrkl drobné v dlani a přihodil do košíku další plechovku. Přitom pořád sledoval zájem malého klučiny o něj a to, že se na něj směje a chce si s ním hrát.

Aneta říkala, že malý si ho vybral z davu jako toho nej a nehodlal se už zabývat jinými. Když pobuda zaplatil a odešel z prodejny, mnoho lidí si úlevně vydechlo. Přímá konfrontace s lidským neštěstím v nich vzbuzovala pokroucené emoce, kterým vévodí odsouzení a pocit nadřazenosti.

Anetin syn byl naopak smutný. A už jen čekal, kdy zaplatí a půjdou. Otrhanec hned před prodejnou otevřel pivko z akce a lačně se napil. Pak lovil po kapsách peníze a znovu počítal každý padesátník. Zřejmě si chtěl moku v akci koupit víc. A skutečně, za chvilku se vracel do prodejny. Aneta zrovna platila, když zmizel mezi regály.

Byli se synem sotva několik metrů od prodejny, když vyběl a volal na ni, ať prosím chvíli počká. Pak vyšel a nesl čokoládovou tyčinku. Že ji koupil klukovi a zda mu ji smí dát. Že takovou radost mu už dlouho nikdo neudělal. A že je prcek úžasný.

Alice byla dojatá. To, že své tak cenné peníze nesměnil za chlast, ale za čokoládu pro kluka, který ho nesoudí a kouká na něj tak, jak se na něj možná kdysi někdo díval… A že ho nevyčlenil z davu, aby ho soudil… To potřeboval ocenit, jak moc to pro něj asi znamenalo.

Alice měla nutkání mu dát na pivo, ale zavrhlo to, protože si uvědomila, že by mu tak celé gesto zkazila. Tím, co udělal, si aspoň chvíli připadal rovnocenný a platný… Děti mají nesmírnou moc. Škoda, že nám nezůstává aspoň trochu jejich vidění světa.

Autorka je publicistka