JAROSLAV ŠTĚPANÍK

Bude to hodně dávno, kdy se na světě objevily první řády, medaile, vyznamenání. Udíleli je panovníci nejvěrnějším z věrných, nejchrabřejším z chrabrých. Pokud nejde o věhlasný Podvazkový řád, připichují se medaile nejčastěji nad levý prs, přirozeně skrytý vhodným oděvem. Vladaři, kteří je udílejí, bývají zpravidla i nositeli nejvyššího počtu vyznamenání, neboť je zvykem vzájemně se dekorovat při oficiálních setkáních. Na metály si zvlášť potrpěli maršálové. Ti, když si připnou na uniformy jen část své medailové kolekce, váží jak rytíři v brnění a cinkají jako loretánské zvonky.

I když máme českou vlastnost z metálů si utahovat, je to jen slupka, pod kterou tepe vnitřní přesvědčení každého, že právě on by měl být po právu vyznamenán. Najevo to dává vlastním kritickým vyjádřením k osobám vyznamenaným a k těm, které k vyznamenání nominovaly. Důvod ke kritice se vždy najde. Může se dokonce stát, že řád obdrží neřád a budoucnost to musí složitě napravovat. V oblibě je proto vyznamenání In memoriam. Kritika nepřejících nebývá tak ostrá a nebožtíku je vcelku lhostejná. Protesty nevyvolává ocenění za čin, který nelze zpochybnit. Ani člověk, který zachránil život druhého, si však nemůže být jist, že nevyvolá špetku závisti. – Neměl jsem štěstí, abych se vyskytl poblíž tonoucího, rozvažují někteří, přestože mohou mluvit o štěstí, že zrovna kolem nešli, neboť mohlo být o utopence víc. Na to však člověk při vidině medaile nemyslí.

Ale nejsou jen pocty z míst nejvyšších, je možno je obdržet z krajů, obcí, univerzit, úřadů. Pořád je to však málo, na všechny se nedostane. Vznikla a vzniká i řada spolků a sdružení razících vlastní medaile. Váhu má Řád strécovské síly slovutné virtuální Velkomoravské univerzity strécovské a tetinské. V Čechách zas kupříkladu PRDUS (Pražské dudácké sdružení) těm nejlepším udílí Řád nadmutého pytle nejvyššího stupně. Tyto zdánlivě recesní pocty jsou vyznamenanými hluboko uvnitř pojímány stejně vážně jako rytířství Čestné legie. Jsou projevem úcty a vyjádřením významu člena v dané instituci. Nikdo si nepřeje být opomenutým ostrostřelcem.

Jenže, metálů je málo, a kdyby jich bylo moc, ztratily by váhu. A spravedlnost nefunguje většinou ani in memoriam, i když je nám to už fuk. Dobře na to šli ve wikipedii. Zde si přispěvatel po určitém stupni přispěvatelské výkonnosti udělí příslušný řád elektronicky sám. Opírají se zřejmě o známou filozofickou premisu: Chval se sám, nikdo jiný to za tebe neudělá.

Podzim je časem padajícího listí a vyznamenávání. Letos to načala nobelovka pro amerického prezidenta, nejspíš odměna za sjednanou práci, dosud nevykonanou. Pak přišel na řadu Pražský hrad a nato lavina tradiční kritiky. Snad by to spravila nějaká medaile pro ty nejkritičtější.

Medailí málo, lidí moc. Řadoví, běžní občané, mediálně i jinak neznámí, se kýženého uznání nedočkají. Snad by stačilo, kdyby jim někdo za odvedenou dobrou práci jednou za čas alespoň upřímně poděkoval. To by toho ale chtěli opravdu moc, že.