Únavu z nedostatku vitaminů a světla pomalu střídá euforie z vycházkových polobotek, otevřených zahrádek a výhledu do zbrkle bující zeleně. Moje alergická kamarádka jako každý rok touhle dobou uvedla do pohotovostního režimu své dýchátko. Po Špilberku se promenují nesčetné různo- i stejnopohlavní dvojice s kočárky i bez. Jaro je konečně tady a vůkol kvete rudý cit.

Láska se nám zjevuje v rozličných svých podobách a je nepřehlédnutelná jako vyrážka z prvních jahod. Známe mnoho druhů tohoto mocného citu, například básníky opěvovanou lásku mateřskou (nechme pro tentokrát stranou, proč o otcovské lásce v literatuře moc zmínek nenajdeme), lásku k bližnímu či lásku k vlasti.

Ale zastavme se u té nejpikantnější, co kvete v každém věku a takhle s přechodem na letní čas zvlášť. Ačkoli se nám mnohdy zdá, že silná, vášnivá náklonnost k druhému člověku je nadpozemský fenomén, nezachytitelný jinak než mistrovským sonetem, pokouší se moderní věda popsat její povahu a vznik. Disciplína, která se zabývá láskou, je sice ještě v plenkách, nicméně stihla už předmět svého zájmu podrobit mnohým zkoumáním.

Většina romantických jedinců nebude z nových, empiricky získaných poznatků zřejmě nadšena, neboť nesmlouvavá věda si troufla bájnou hybatelku dějin nemilosrdně rozebrat na součástky, analyzovat, kategorizovat, ba dokonce i vysvětlit! Krutá rána pro ty, již věří ve spojení kdysi rozdělených půlek jedné duše. Láska je prý mnohem prozaičtější než básně o ní, říkají badatelé a badatelky.

Díky pokrokům ve vědě dnes totiž můžeme nahlížet dovnitř mozku a zkoumat, jaké biochemické reakce se odehrávají během milostného vzplanutí, jak si vybíráme a namlouváme partnery a partnerky, nebo porovnávat prožívání jednotlivých fází vztahu. Jaké to neomalené odkouzlení hlubokých, mysl zatemňujících emocí!

Jen namátkou: začíná to údajně už při výběru protějšku. Výsledky výzkumů říkají, že máme tendenci hledat mezi lidmi, kteří nám jsou podobní, nikoli tedy určeni osudem. To je celkem známá věc, že si vrána k vráně sedá. Mimochodem, ptáci jsou jedni z mála živočichů, u kterých se jako u lidí objevují monogamní svazky.

Člověk ovšem zůstává po boku jednoho partnera či partnerky navzdory své přirozenosti, vyplývá z některých výzkumů, k jejichž výsledkům se tak rádi uchylujeme při hledání alibi pro svou neschopnost krotit chtíč.

A jsou tu i jiné biologické danosti, které vstupují do šalebných milostných her. Například významnou roli při namlouvání hrají i fáze menstruačního cyklu ženy – jinak se chová ve svých plodných dnech, a jinak mimo ně. V době ovulace prý hledá partnera s ostřejšími rysy pro zplození potomstva, a jindy zase jemnější typ pro péči o něj. Vychází mi z toho přibližně Antonio Banderas „pro svátek“ a Pavel Liška „pro pátek“.

Vývoj vědy je nezastavitelný. Za pár let budeme vypočítávat pravděpodobnost rozvodu dle jednoduchého vzorce. Přesto chovám jistou naději, že vědeckým výzkumům navzdory nejsme jen hříčkou v rukou přírody, obětí svých genů a hormonálních výkyvů, ale taky trochu rozumní lidi. Jaro nejaro.

Autorka je feministka

Jana Kubrická