Nebezpečí představují především pro svá média, tedy pro své oběti, které je vyslovují. Těm hrozí nebezpečí, že když je uslyšíte vyslovit takové slovo, neubráníte se předsudku a řeknete si: „Ty vole, co je tohle za hovado“. A přitom to může být velmi slušný a morální člověk, který je pouze v zajetí jisté slovní zásoby.

Vulgární lidé tedy nejsou nutně lidmi hrubými, protože sprostý jazyk není pro hrubost přiměřeným znakem. Abyste se stali svědky skutečné hrubosti, musíte být pozorní a musíte jí hledat.

Rozhodl jsem se, že v čase vánočním, kdy většina lidí hledá lásku a porozumění, budu hledat hrubost. Je to praktické. Pokouším se tak vyhnout zklamání. Když totiž hledáte lásku a porozumění a místo ní ve vánočním shonu naleznete hrubost, dostaví se rozčarování. Zaměřte se na hrubost, vystopujte ji, pozorujte, analyzujte a interpretujte. Kontakt s ní nebude pro vás rozčarováním ale odměnou. Hrubost se může stát vaší vášní.
Vyšel jsem tedy do ulic hledat poctivou lidskou hrubost. Po chvíli jsem jí zahlédl.

Byl jsem v bezpečné vzdálenosti. Dva muži, asi sousedé, byli v zřejmém sporu. Jeden právě vcházel do jednoho vchodu s prázdným odpadkovým košem, druhý do druhého s nákupem. Strašlivě se navzájem uráželi a ponižovali. Byli při tom směšní i děsiví, každopádně tragicky neelegantní. Chvíli jsem vše analyzoval a vzápětí interpretoval - „vymezování teritoria“.

Při vymezování teritoria zvířata obvykle močí. Z těchto dvou pánů místo čpavých výtoků létaly vzduchem urážlivé útoky. To byl typický příklad hrubosti.

Pokračoval jsem směrem k centru města. Bylo mi jasné, že tam už jako pozorovatel musím být opatrný.

Bylo krátce před Štědrým dnem a bylo pravděpodobné, že tam se s hrubostí dostanu do přímého kontaktu. A měl jsem pravdu. V ulicích a v přetopených obchodech s vydýchaným vzduchem nasyceným chřipkovými kapénkami létaly výčitky, urážky a lokty. Kdybych byl sběratel lidské hrubosti, vytvořil bych za dnešek slušnou sbírku. Rázem jsem se stal předmětem nejrůznějších urážek, strkanic a výpadů. Mráz, horko, spěch, všeobecná nervozita – to vše umocňovalo dojem, že jsem svědkem jakési velkolepé kolektivní hrubosti. Snažil jsem se nepřizpůsobit se trendu hrubosti, abych si zachoval status objektivního pozorovatele. Jen jsem ji přijímal a snažil se ji kvantifikovat, uspořádat, pochopit.

Poslední návštěvou byla banka. To bude něco, říkal jsem si. Stál jsem ve frontě a přede mnou nějaký student. Když na něj přišla řada, požadoval po úřednici padesát sedm korun. Úřednice mu vysvětlila, že při stavu jeho účtu mu ty peníze vydat nemůže. Student se zhroutil do křesla. Úřednice s ním chvíli tiše hovořila.

Pak vylovila v kabelce peněženku. Vytáhla z ní šedesát korun a podala je pod skleněnou přepážkou mladíkovi. Ten slušně, šťastně poděkoval a odešel.

Kolegyně úřednice se smály a ona taky. „Neměl, za co jet domů“, vysvětlila ta dáma. A já si zatím přisedl k okénku. Byl jsem rozmrzelý.

Ta ženská mi úplně pokazila mou vánoční kolekci.

Autor je pedagog