Suplování je pro mě něco jako příležitostné dobrodružství pro zkušenou lvici školních salonů: pečlivě vybírám své osvědčené fígle, naleštím oblíbené pomůcky, vyšperkuji přípravu, naladím úsměv a jsem připravena vtrhnout na plac, abych oslnila publikum. Nové tváře a vědomí toho, že mohu vystřílet nejlepší pecky z arzenálu svých didaktických zbraní, mě burcují k závratným výkonům. Neskonale si užívám ten nevinný pedagogický flirt na jednu hodinu. Blaží mě, když objekty svého zájmu svedu ke spolupráci, okouzlím neotřelými metodami a pak rychle mizím, dřív než bych se snad mohla v každodenní náročné pedagogické praxi omrzet.

Za tu krátkou chvíli, co ve třídě strávím, získám jen letmou představu o tom, jaký styl učení studujícím vyhovuje, co jim dělá problémy nebo jak fungují jako skupina. Ale dozvím se něco o nich jako o lidech. Výuka jazyků je ideální, pokud vás zajímají lidi a jejich myšlení.

Tu hodinu jsme měli téma zaměstnání a kariéra. Na soukromé škole, kde jsem právě vystupovala v roli záskoku, měli už studující často dost přesnou představu o tom, jaká bude jejich pracovní dráha. Přes úvodní zahřívací cvičení jsme se dostali ke kreslenému vtipu, tedy k obrázku s komentářem, který jsem považovala za poměrně úsměvný. Mladá maminka stojí v kuchyni u dřezu, líbezně se usmívá na svou dcerku, která se vine k její hebké ruce a říká: „Ano, broučku, maminka si musí uchovat ruce krásné pro případ, že by se jednou vrátila k neurochirurgii.“ V kontextu domácích prací a výchovy malých dětí zní takový výrok vskutku nevěrohodně. Přesto nebo právě proto mě zajímaly názory budoucích manažerů a manažerek na harmonizaci práce a rodiny.

Naše společnost je údajně poměrně otevřená k různým podobám rodinného soužití, avšak stále narážíme na přesvědčení, že rodina a kariéra jsou oddělené sféry, které běžná smrtelnice jen stěží ladně překlene. Předpoklad, že ženy odchází na mateřskou „dovolenou“, je diskriminuje v konkurzních řízeních a to i přesto, že muži zase častěji mění zaměstnání při vyhlídce lepšího platu. Muže také nikdo nepodezírá, že by po narození dítěte nějak snížili své pracovní nasazení nebo dokonce na čas odešli na rodičovskou.

Pohled některých studentů managementu v mé třídě také nebyl právě „family friendly“:žena si prý může sama svobodně zvolit, zda, případně kdy a kolik, dětí bude mít. Pokud stojí o kariérní růst, založení rodiny odloží – na někdy jindy. Třeba na důchod?

Moderní doba přináší nové lidi, nové zaměstnance. Ti se při hledání místa budou rozhodovat nejen s ohledem na plat, ale také podle toho, jak budou moci nakládat se svým časem a slaďovat povinnosti pracovní s rodinnými. Osvícený management by měl znát nové trendy. A když ne, tak aspoň nesmí diskriminovat.

Po hodině suplování na soukromé škole jsem dostala k vyplnění dotazník pro zaměstnance. Obsahoval mimo jiné položku „počet dětí (pouze u žen)“. Nechám si ho a brzy ho vezmu někam na supla. Bude to perla mezi mými materiály.

Autorka je feministka