Splatila jsem svůj dluh domovu planým hořekováním nad tisícem vzpomínek, nafotila každý uvolněný trámek v plotě pro pozdější rekonstrukci místa v okamžicích, kdy budu mít na klíně ratolesti a budu k nim držet řeč ve stylu „Tak tady vaše maminka vyrůstala“ a pohřbila bývalý život na internetovém virtuálním hřbitově.
Takto očištěna jsem se jala zaujmout k celé věci rozhodný postoj a vrhla se do poslední etapy přehnízďování, do balení.
S tím, že mnoho majetku nemám, nabrala jsem si náruč igelitových tašek a začala se činit. Po půl hodině igelitky došly. Měla jsem zabalenou tak třetinu knih.

Člověk si nikdy nepřizná, kolik má neuvěřitelných krámů, než je nucen změnit jejich polohu hromadně. Roky jsem žila v bláhové představě, že se mé vlastnictví za nehet vejde. A najednou vidím, že takový nehet je prostorově velice nevyhovující.
Stojím před skříní a trnu. Jak jsem kdy mohla říct, že nemám co na sebe? Jeden pytel, druhý pytel, třetí pytel. Hele, tohle tričko jsem nezapomněla na dovolené? No vida. A co to mám tady? Lístky z koncertu? Maturitního plesu? Ročenka gymnázia? Prasklý balónek z pouti roku 1999 podepsaný všemi zúčastněnými kamarády? Náramek, který jsem ukradla na koupališti své první lásce, Janovi?

Krabice je nacpaná po okraj a vypadá jako plná odpadků. Musím na víko napsat – nevyhazovat. Na samém dnu přihrádky s pohlednicemi nacházím žaludovou sedmu, která je považovaná za dávno ztracenou. Připadám si skoro jako archeolog.
Fosílie letáčků nabraných na výletech se základní školou a svazky psaníček z hodin se na mě vynořují z prehistorie dětství. Ještě zbývá sklo po babičce, talíře do výbavy, serepetičky z koupelny, nasušené růže ze všech narozenin a svátků za posledních sedm let.

V okamžiku je celá podlaha posetá změtí balíků, zavazadel a boxů, že není kam šlápnout. To samé tratoliště je i na chodbě. No, vlastně i na schodech. Když přehlédnu planinu svého rádoby skromného jmění, napadá mě, jak tohle všechno vecpu do jediného pokoje svého nového útočiště.

Neklid do mě vlévá vzpomínka na film Apollo 13, kdy se všechny geniální mozky NASA snažily narvat objemný kvádr do kulatého otvůrku. Mám se věru na co těšit.

Ale to jsem se ještě vůbec nezmínila o nábytku. Hlavně o faktu, že si člověk, který nechce ve svém stávajícím bytě prožít celý život až do smrti, v žádném případě nesmí pořizovat klavír. A o tom, že já klavír samozřejmě mám.
Nyní chodíme kolem onoho černého klávesového monstra po špičkách a ovlažují nás gejzíry potu při pomyšlení, že ho musíme nějak dostat ven. A pak nedejbože i někam dovnitř.

Nikdy předtím jsem nechápala, jak někdo může tvrdit, že vyhořet je lepší, než se stěhovat. Teď jsem prozřela. Také mám chuť sbalit si jen malinký uzlíček nejnutnějších věcí a škrtnout zápalkou. Netrápit se žádným klavírem, netrápit se psaníčky a porcelánovou sadou.

Ale copak by to mohl někdo, kdo má srdce v těle, udělat? Ne. To raději po zbytek života budu spát na loži z nastřádaných knih a pod hlavu si dám vysavač.

Autorka je publicistka