Znakem doby je však řeč rychlá a tón v tom udávají masmédia. Zdá se, že dnes nejde tolik o obsah a již vůbec ne o formu, především ale o rychlost.

Čas již neplyne, ani nekvapí, již ani cval nestačí, vše se odehrává v trysku. Překotná sdělování zpráv (nejlépe tragických) zadýchaným reportérem, kterému na hlavu prší či sněží a za jehož zády houkají sanitní a hasičské vozy, zvyšují nejen dramatický účin, ale navozují dojem, že právě ten náš reportér, nejrychlejší z rychlonožků doběhl jako první k místu děje, aby nám jako prvním dodal do obýváku nejčerstvější jobovky.

Rychlá řeč vyvolává dojem flexibility, tedy pružnosti, jedné z vlastností dobou nejžádanějších. Svižné tempo proniklo z reportáží do běžného čtení zpráv a vůbec všude: do komentářů, rozhovorů, diskusí a všech oblastí, kde je snad dosud cílem přenos informací.

Všichni chápeme nasazení a tempo reportéra sportovního přenosu. Jistě bychom si tu nepřáli rétora pohřebního. Ten než by zavlhlým zrakem přehlédl pozůstalé a odhodlal se k úvodnímu slovu, padly by tři branky.

Také dýdžej spouštějící nové pecky by neoslnil slimáčím projevem.
Pokud ale téměř všichni bez ohledu na žánr mluví jako by jim zbývaly poslední minuty života, a k tomu na nás zvyšují hlas (nebo někteří z nich přímo řvou), pak je to na pováženou.

Když se takový rychlík při svém řečovém kvapíku navíc nadšením zajíká, drmolí a všelijak škobrtá a šumluje, tak je to naprostý konec.

Tempo řeči může něco vypovídat o rychlosti myšlení, častěji však o jisté myšlenkové splašenosti či o tom, že slova tu myšlenky předhánějí anebo jsou nositeli něčeho zcela jiného než myšlení. Učitelé rétoriky vědí, že řeč má mít takovou rychlost, aby posluchač byl schopen zprávu přijmout i pochopit. Počítat je nutno s příjemcem průměrně rychlým, ovšem i s existencí těch, kteří mají tak trochu delší vedení.

Rychlořeč soudobých spíkrů a moderátorů jako by vysílala morseovku okruhu nadšených radistů. Ještě nestačíte spočíst počet obětí automobilové nehody a již vás další tryskáč seznamuje s kýmsi, koho neznáte, a vlastně ani nepoznáte – neboť je tu sdělení o teroristickém útoku kdesi v opačném koutě světa. A ještě než zalovíte v atlase, další chlápek se rychlým nadšením zalyká nad novým hudebním íventem skupiny Rucevzhůru.

Přiměřené tempo řeči ctí příjemce a dává možnost posluchači pochopit sdělované. Před lety, při mém působení ve Svobodném slově, tehdejší vedoucí redaktor rád říkával: Pamatujme na čtenáře i velikostí písmenek! Není cílem, aby nás starší četli s lupou.

Podívejme se ale na věc pragmaticky. Je opravdu cílem, aby posluchači chápali? Svět a dění v něm je natolik složité, že je stejně nikdo nechápe. Není lepší prostě posluchače nějak zabavit či zahlušit?

Také jsou situace, kdy je žádoucí, aby času k pochopení obsahu řečeného raději nebylo. Může se i stát, že ten, kdo sděluje, o sdělovaném houby ví. Tu je rychlořeč nejlepším prostředkem.
Honem to ze sebe vyklopit a pryč k něčemu dalšímu o čem víme přibližně stejně.

Autor je publicista