Ale pozor, tato chaotická spontánnost je, zdá se, někdy jen zdánlivá, neboť někde tu asi někdo bdí, svět pozoruje velké oko strachu z nepatřičného, je tu velký duch patřičného, fungující patron zákazů, usměrnění, eliminace, odklonění, vymetení až zametení, uklizení, nikoli přímo odklizení… Něco tu někde je, jakýsi zámek, Franzi Kafko. Věřím tomu, že žijeme ve svobodné společnosti, v níž si ale asi někteří nezvolení, či někým tajně zvolení činí nárok na vyšší stupeň bdělosti. A to samotné stojí za zamyšlení. O co především jde?

O rozdělování lidí na patřičné a nepatřičné, povolané a nepovolané, svéprávné a nesvéprávné, dobré a špatné, spolehlivé a nespolehlivé, zasloužilé a nezasloužilé, zakázané a nezakázané? Kdo to dělení provádí, kdo komu přidělil tyto roztřiďovací kompetence, kdo koho delegoval do toho kterého postavení?

Dobrá otázka. Nezdá se vám, že jsme někdy jako by v rukou někoho mimo nás?
Každý svobodný člověk má rozhodovat o svém osudu. Člověk je to, co ze sebe udělá, říkal Jean Paul Sartre. Je to sice hezky řečeno, ale to, co ze sebe uděláme, záleží na tom, kde se to dělá, v jakém prostředí, v jaké společnosti, v jaké sociální pospolitosti, v jakém politickém systému, v jakém státě…

Ve státě, který považuje distribuci příkazů, rozkazů a zákazů za svůj prvořadý úkol? To snad ne! Domnívám se, že jsem svobodným občanem svobodného státu, státu, který soulad mezi osobním a společným neřeší v jednostranný prospěch, tedy že jej řeší v rámci spravedlnosti. Ach ano, spravedlnost?

Prý je slepá. Za což prý může náš sobecký gen (Selfish of Gen), který nás orientuje na osobní prospěch.
Motají se tu kolem chudí a bohatí, zaměstnaní a nezaměstnaní, staří, mladí. Chudých je údajně víc, ale nemají v rukou nic, snad jen ten svůj hlas ve volbách. Ale to je velmi podstatné.

Kdo má v rukou informační kanály, má v rukou moc. A ty kanály mají v rukou ti, kteří mají finance. Kdo má tyto prostředky, nevzdá se jich, neboť ty jsou klíčem k moci. A kdo má v rukou moc, může přikazovat, zakazovat, usměrňovat, vyobcovávat, zatracovat, vyzvedávat, ověnčovat, oslavovat, vyznamenávat… A tak i toto moje „povídání“ je lakmusovým papírkem svobodného projevu. Kdo se znelíbí, kdo uvízne v pavučině informačního embarga, jako by přestal existovat. Tento stav vede někdy ke komickým situacím, kdy se „zaembargované“ individuum domáhá publicity tím, že na sebe upozorní nejapnou hrůzností, čímž se chce vymanit z anonymity. Jsou to žalostné pokusy, ale existují. V žádném případě to není ale něco následováníhodného. Marné jsou pak výzvy na boží soud.

Neuznaní, zakazovaní, ti, co nejsou pro informačně šéfy „košer“, často se pokoušejí hledat východisko a pomoc v iracionálnu, čímž pomáhají zaplňovat rozkvétající psychiatrická zařízení. Ovšem ezoterika, karty, kyvadlo, tzv. zázračné kameny a věštectví mohou být někdy dobrý byznysem…

IVO ODEHNAL