JIŘÍ SMUTNÝ

„Zubní“, ozvalo se ve sluchátku, když jsem vyťukal číslo své lékařky. Takové ohlášení může vypadat na první pohled poněkud stroze, ale na straně druhé je třeba uznat, že svůj účel plní. Člověk tak alespoň už na začátku ví, že se nedovolal na policii nebo do zoologické zahrady.

Můj jediný problém spočívá v tom, že nikdy nevím, mluvím-li se sestrou nebo s lékařkou, což je pro mě, jak záhy seznáte, dosti podstatný rozdíl. „Dobrý den“, řekl jsem, představil se a pronesl přání, že bych se chtěl objednat. Na dotaz, kdy by se mi to hodilo, jsem odhodlaně prohlásil, že co nejdřív. Nabídku „zítra v osm třicet“ jsem přijal, a tím náš rozhovor skončil.

Do zubních ordinací chodím již dlouho a mám s nimi přebohaté zkušenosti. Pamatuji ještě suché vrtačky, působící jako solidní mučidlo. Od prvních školních zubařů jsem jich vystřídal spoustu a už jen myšlenka na ně mně vždy naháněla hrůzu. Zažil jsem zubařku, léčící zuby trháním, i zubaře, který promluvil jen tehdy, když po mně chtěl peníze. A pokud jde o objednávání, byl jsem zvyklý, že mi termín pouze oznamovali bez možnosti výběru. Obvykle se jednalo o čekací dobu několika týdnů. A teď mám najednou možnost si vybrat a termín je už zítra. Alespoň na sklonku mé dentální kariéry jsem se tak dočkal slušného přístupu.

Při cestě do ordinace jsem se tak intenzivně soustředil na kličkování mezi kalužemi, až jsem ji přešel. Když jsem zvedl pohled z dlažby, zjistil jsem, že jsem o dobrých padesát metrů dál. Rychle jsem se otočil a přidal do kroku, neboť čas se naplňoval a přijít pozdě by mi bylo trapné. Stihl jsem to tak tak a zazvonil. Nepřišla mi otevřít jako obvykle sestra, ale paní doktorka. „Dobrý den,“ vypadlo ze mě jaksi automaticky a teprve po upřesňujícím pohledu i „ahoj“, neboť paní doktorka je moje spolužačka z gymnázia. K mému překvapení i ona řekla napřed „dobrý den“ a až pak „ahoj“, a pozvala mě dál. I tady musím konstatovat ve srovnání s mými dosavadními zkušenostmi značnou změnu. V předchozích ordinacích se mi totiž nikdy nestalo, že by se mně začali věnovat v určenou dobu. Běžné čekání, třeba i hodinové, bylo vždy zcela obvyklé.

Moje permanentní nadšení však mělo brzy dostat trhlinu. Díra po vypadlé plombě byla již připravena k opravě a čekalo se jen na výplň. Sestra, jindy fungující bez závad, však tentokrát žádaný amalgám ne a ne podat. Ne že by nechtěla, ale technika se rozhodla stávkovat. Přístroj se prostě porouchal a bylo potřeba ho opravit. „No přece tady nebudeme sedět s otevřenou pusou,“ pravila moje zubařka a příslušné propriety, nainstalované kolem opravovaného zubu, mi z úst zase vyndala. Než se sestře podařilo přístroj zprovoznit, stihli jsme spolu probrat, co je u nás od posledního setkání nového. Docela se to hodilo, neboť přestože dodržuji předepsaný půlroční interval preventivních prohlídek, když se dva známí vidí jen dvakrát za rok, moc toho probrat nestihnou.

„Tak a je to, jinak to máš dobrý,“ pravila paní doktorka po opravě zubu a prohlédnutí zbytku mého chrupu, „tak zase za půl roku.“ To je škoda, že až za tak dlouho, napadlo mě. Ale nahlas jsem to neřekl.

Autor je publicista