Jako malí jsme s bráchou stříleli do melounů

Ještě před týdnem jej znal málokdo. Pak přišlo olympijské finále v brokové střelbě a vmžiku mu změnilo život. Brněnský střelec David Kostelecký neminul v rozhodující fázi závodu ani jeden z pětadvaceti asfaltových terčů, a stal se olympijským vítězem.

Už od úterý, kdy se vrátil z Pekingu do Česka, doma přivyká nenadálé slávě. Ale pere se s ní tak statečně jako s asfaltovými terči, kterým střelci neřeknou jinak než holubi. Při rozhovoru se objevuje sympatický a přátelský člověk, kterému zlatá medaile z Číny nestoupla do hlavy.

Jaký je to pocit, stát se olympijským vítězem?
Ještě mi to asi úplně nedošlo kvůli všemu shonu okolo. Když jsem snil o tom, že bych mohl vyhrát olympiádu, představoval jsem si, že budu dojatý a budu brečet. Emoce se nakonec tolik neprojevily nejspíš kvůli tomu týdennímu vypětí. Ještě jsem to nezačal cítit, ale až se pořádně vyspím, snad mi to dojde.

Může vás zlatá medaile negativně ovlivnit? S člověkem takový úspěch určitě zamává.
Myslím, že ne. Určitě mi do hlavy nestoupne. Beru to jako sport. Pekingský závod zatím vnímám tak, že jsem si někam odjel zastřílet. A teď občas nechápu, co se vlastně stalo. Dívám se na to celé s trochou humoru, a na jednu stranu se těším, že zájem trošku opadne. Jsem zvyklý na anonymitu. Vím, že mi popularita zasáhne do soukromí. Ale motivaci mi to neubere. A jsem rád, že se mi povedlo vyhrát v relativně mladém střeleckém věku. I kdyby se mi už nic nepovedlo, mám splněno.

Nebojíte se teď velkého zájmu médií? Každý s vámi chce mluvit, budou vás zvát do televizních pořadů.
Nebojím. Člověk musí počítat s tím, že když vyhraje olympiádu, musí tyto věci absolvovat. A neberu je jako obtíž. Jsou součástí sportovního života. Navíc myslím, že po měsíci zájem opadne.

Jste typ, který bude na olympiádu v Pekingu dlouho vzpomínat a pouštět si třeba záznamy svého triumfu?
Dříve by to asi tak bylo, ale teď je vše jiné. Je mi třiatřicet a asi už jsem dospěl. S ohledem na budoucnost je asi lepší rychle zapomenout a zase se soustředit jen na střelbu. Vítězství v Pekingu mi nic nezaručuje, spíše naopak. Bude na mě vyvíjený větší tlak i pozornost od střeleckých kolegů. Je lepší začít odznova.

Vraťme se ještě k parádnímu finále. Můžete vysvětlit ten radostný pád do kaluže po zisku zlaté medaile?
Najednou mi přišlo, že je potřeba si lehnout a trošku vypnout. Bylo mi jedno, že je tam voda.

Střílení v dešti vám vyhovuje, takže počasí při finále vám muselo sedět…
To bych chtěl uvést na pravou míru. Někde jsem řekl, že na poslední terče jsem kvůli dešti ani neviděl. A pak mi lidé spílali, proč tedy vykládám, že mám rád střílení v dešti. Jenže olympijský závod byl jedinou akcí, kde jsme stříleli bez ochranné stříšky. Normálně jsme v suchu, neprší nám na oblečení, na brýle ani na zbraně. Jinak, když silně prší, je krásné pozorovat, jak broky prorážejí provazce deště.

S kým jste se jako první po vítězství pozdravil?
Poznal jsem skvělou věc. Už před finále za mnou totiž přišlo mnoho lidí, že mi fandí. Mám paradoxně asi lepší jméno u střelců v zahraničí. Panují mezi námi výborné vztahy a cítil jsem od nich, že jejich fandění není hrané. Obrovskou roli v mé kariéře za〜ujal také majitel firmy, která i pro mě vyrábí zbraně. S ním jsme se hned po závodě objímali a je to člověk, který mi hodně pomáhá.

Takže ve střelecké komunitě panuje přátelská atmosféra?
Obecně se dá říct, že se z devadesáti procent známe dlouho a jsme kamarádi. Samozřejmě tam jsou i blbci, ale ti se najdou všude.

A kamarádíte se i se zlatou medailistkou Kateřinou Emmons?
Jasně. Katka nás občas hodně baví. Je to takový mimozemšťan, ale výborný člověk. (smích)

Mezi střeleckými soupeři máte pohádkově bohatého arabského šejka. Nepovyšuje se nad ostatní?
Ahmed (Al Maktoum – pozn. redakce) je výborný kamarád. S penězi je úplně někde jinde, ale negativně se neprojevuje. Zažíváme s ním zajímavé situace. Třeba když se postavil na náměstí v Českých Budějovicích, řekl: Nádhera. Skoro tak velké jako můj dům. V Brně zase skoupil téměř celý obchod se zbraněmi.

Jakou roli při vašem úspěchu sehrála rodina? Aby člověk vyhrál zlato na olympiádě, určitě potřebuje velkou podporu.
Měl jsem skvělé zázemí už od dětství. Mám výborné rodiče a bráchu, který mi se vším pomáhá. Kolikrát na něm leží velký úděl, protože mi vyřizuje spoustu záležitostí, když jsem pryč. Určitě to pro ně není jednoduché a tímto jim moc děkuji za všechno, co pro mě dělají.

Jste věřící?
Věřím sám v sebe.

Kdy jste vlastně začal střílet?
Střílím od patnácti.

Je to hodně časově náročné?
Podle toho, jaké je období a na co se chystám. Není to pravidelné. Ale vystřílím až pětadvacet tisíc nábojů za rok.

Jak těžké jsou vůbec začátky pro mladého střelce?
Je to náročný sport a něco, s čím se nesetkáte v běžném životě. Určitě je perfektní, když už má začátečník zkušenosti s jinými sportovními disciplínami. Hrál jsem tenis, který mi určitě pomohl. Pracujete s podobnými koordinacemi rukou. Ale na začátek se musíte obrnit trpělivostí, protože chyb je více než zásahů.

A dělal jste v mladším věku s puškou lumpárny?
Když jsem byl mladší, tak jsme s bráchou stříleli do melounů nebo jsme si vyhazovali terče do vzduchu.

Před čtyřmi lety jste přestoupil z brněnské Komety do hradecké Dukly. Proč?
Jsou v tom osobní důvody a také mi vytvořili lepší podmínky.

Co vás na střelbě nejvíce baví?
Konkrétně disciplína trap je taková akčnější, dynamičtější. Máte dobrý pocit, když zasáhnete terč, který se rozprskne. Podle mě má každý muž vztah ke zbraním. Máme v genech takový lovecký pud, a to všechno se mi líbí.

Dokážete s puškou i nějaké speciality? Třeba trefit holuba od boku?
Někdy ano. Nikdy jsem to moc netrénoval. Není to nijak složité, ale dost se tím plýtvají náboje. (smích)

Česká sportovní střelba obvykle zajišťuje přísun olympijských medailí, jenže lidé ji nedoceňují. Proč?
Možná by se mohl Český střelecký svaz zamyslet nad propagací. V Česku je obrovská základna myslivců a každý druhý si chodí pro zábavu zastřílet. Takže okruh možných zájemců je široký, jen by to možná chtělo trochu lépe zorganizovat. Ale doufám, že třeba úspěchy v Pekingu pomohou prezentaci našeho sportu.

Jaký máte vztah ke své brokovnici? Hodně ji opečováváte?
Nejsem ten typ, že bych ji leštil do mrtě. Ale mám k ní vztah, sám si ji čistím. Je to věc, která ke mně bude vždycky patřit. Brokovnici, se kterou jsem střílel v Pekingu, mám už šest let, a když budu chtít, vydrží mi napořád.

Střelba je váš koníček i zaměstnání. Co děláte ve volném čase?
Sportuju, ale volného času mám málo. Jako dítě jsem chtěl být tenista. Tenis mám ještě raději než střelbu. Ale nejraději spím. A mám rád mafiánské filmy jako Kmotra.

Jako milovník zbraní sledujete i střílečky?
Podívám se na ně taky, ale když vidím, že se pořád netrefují, tak mě to moc nebaví.

Co vás teď s puškou čeká?
Olympiádou jsem se nominoval na finále Světového poháru do Běloruska, s čímž jsem absolutně nepočítal. Je to taková třešnička pro dvanáct nejlepších střelců sezony. Moc se tam těším. Vždycky se o vás velmi dobře starají a jde o takový závod za odměnu. Sjedeme se tam se střeleckými kamarády a určitě si užijeme srandu.

Než jste odjížděl do Pekingu, nervozita vás rozhodně nesvazovala. Bylo by jiné, kdybyste se kvalifikoval za čtyři roky do Londýna a odjížděl tam jako olympijský vítěz?
Kdyby se mi podařilo nominovat do Londýna, určitě to bude jiná situace. Do Pekingu jsem odjížděl s tím, že tady v Česku se mnou nikdo moc nepočítal. Věděl jsem, že mi věnují pozornost zahraniční federace, protože jsem střílel dobře poslední dva roky. Měsíc před olym〜piádou na evropském šampionátu na Kypru jsem bral stříbro, takže v zahraničí se mnou počítali. A Londýn? Uvidíme. Bude mi sedmatřicet, tak snad budu ještě lepší.

Dokdy může střelec závodit na té nejvyšší úrovni?
V Pekingu na trapu střílel Bret Erickson ze Spojených států, kterému je osmačtyřicet. Teď sice dopadl špatně, ale na jaře byl v Pekingu při závodě Světového poháru druhý, takže se stále skvěle drží. Myslím, že do padesáti by se to dalo teoreticky provozovat. Ale doufám, že to nebude můj případ.

Kdo je David Kostelecký