JIŘÍ SMUTNÝ

Blonďatá krasavice se sice hezky usmívala (byť celkový dojem poněkud kazily vypoulené oči hltající text na čtecím zařízení, umístěném nad kamerou), ale na předposledním slově předepsaného textu se zasekla. Módní a velmi často používané slovo jí prostě nešlo přes ústa. „Adrenalio,“ vylezlo z ní na druhý pokus. Přesto se usmívala dál. Zkusila to ještě jednou. „Adreneliového sportu,“ vypadlo z ní nakonec. Kdo očekával, že se začervená nebo se za koktání divákům omluví, nedočkal se. Sebevědomí jí zjevně nechybělo. Suverénně se usmívala i po svém výkonu, byť celkový dojem byl poněkud tristní.Úsměv se nosí, úsměv je „in“. Úsměv za každou cenu. Je to už jakýsi ustálený zvyk. Z titulních stran časopisů na nás hledí rozesmáté hvězdy filmového plátna a televizní obrazovky, cenící zuby jako hladový tygr. Stejně se usmívají televizní moderátorky či aktéři televizních reklam, ať už propagují prostředky na mytí nádobí, sprchové gely, krém proti vráskám, pribináček nebo mast na revma.

Většinou jsou zmíněné smějící se osoby brány kladně a jejich úsměv se jim vyplácí. Zejména pokud je sledují povrchní pozorovatelé. Pouze zcela výjimečně tomu tak není a rozesmátá krasavice narazí. Jako nedávno, zase v televizi. Jedna moderátorka na svého hosta opět intenzivně cenila zuby, jenže si neuvědomila, že si pozvala odborníka na ortodoncii. Pana doktora její asymetrický chrup natolik zaujal, že ji zcela bez zábran okamžitě pojal jako odstrašující příklad zanedbané péče a divákům to na ní přímo demonstroval. Rovnátkář to možná trochu přehnal, protože moderátorka neseděla v zubařském křesle v jeho ordinaci, ale v televizním studiu. Každopádně ji jeho výklad docela překvapil a donutil ji (byť asi jenom dočasně) poněkud přivřít ústa.

Smějící se lidé se zřejmě řídí lidovým pořekadlem, že s úsměvem jde všechno líp. Něco na tom určitě bude, ale na druhou stranu by mělo platit i úsloví „všeho s mírou“ (zprávařka zalykající se smíchy při popisování povodní nebo dopravních nehod nepůsobí právě profesionálním dojmem). Možná by neškodilo popřemýšlet i o souvisejícím pořekadle, které se používalo v dobách mého dětství: Kdo se směje, neví čemu, podobá se přihlouplému. Navíc mnozí lidé si dobře uvědomují sílu úsměvu a zneužívají ho jako účinnou krycí masku. Na svoje okolí pak působí velmi pozitivně, byť ve skutečnosti jde pouze o klamání soupeře.

Nejlepší by bylo, kdyby byl smích tím, čím být má. Tedy, jak říkají odborníci, psychofyziologickou podmíněnou motorickou aktivitou člověka, projevující se rychle vyráženými zvuky, spojenými prostřednictvím pohybové aktivity svalstva a vnitřně sekretorické činnosti s následnými fyziologickými změnami krátkodobého charakteru. Smích vzniká obvykle jako bezprostřední reakce na komickou konfiguraci podnětové struktury vnímané člověkem a jeho spontánní průběh je těžko ovlivnitelný. Lidský smích je nejvýraznějším a nejbezprostřednějším projevem emocionality (stejně jako pláč, považovaný za protipól smíchu) a jeho nejdůležitější funkcí je přirozená regulace psychického napětí. A tak se smějme, máme-li čemu, a tvařme se normálně, když na nás zrovna nic legračního nepůsobí. Jinak bychom mohli být ostatním k smíchu (nebo k pláči).

Autor je publicista