Není nic divného, když má odvolací soud jiný názor než ten, u něhož proces začínal. Koneckonců i od toho odvolací soudy máme, aby mohly napravit případné pochybení, přílišnou přísnost či měkkost soudu nižšího. Rozum však nad Mlynářovým případem zůstává stát. Ta otázka zazněla, patrně ještě nějakou dobu znít bude a rozhodně by neměla být odbyta mávnutím ruky: jak je možné, že na základě totožných svědků a důkazů posoudila soudkyně městského soudu závažnost spáchaného skutku ne trochu, ale úplně jinak než soud vrchní?

Mlynář zdaleka nebyl v soudní mlýnici semlet jako jediný. Mnozí navíc neměli ani jeho štěstí vítězství zdravého rozumu u odvolacího soudu. Vždyť kdekdo zná ze svého okolí případy, které byly rozsouzeny možná podle hodně formálního výkladu práva, ale zcela v rozporu s elementární spravedlností.

Je to rok, kdy krajské soudy bláznily a kvůli naprostým formalitám typu započítání hlasů pro zastřeleného kandidáta či kvůli špatnému provázku na pytlích s volebními lístky po jejich sečtení rušily výsledky komunálních voleb. Již tenkrát ukazovaly, jak moc odtržené jsou od života a společnosti. Jak by se paní soudkyni, jež odsoudila exministra, líbilo, kdyby byla za svou špatnou práci odsouzena? Třeba jen na půl roku vězení? Na rozdíl od Mlynáře, který svým nezákonným rozhodnutím nikoho nepoškodil a po upozornění jej sám napravil, ona zkazila jednomu člověku kus života.

Soudci a soudkyně si zle zahrávají. Nebylo by divu, kdyby při podobných nespravedlnostech brali lidé spravedlnost do svých rukou.

Přirozeně se nabízí otázka, jaké důsledky by měly být z takových případů vyvozeny. Je jasné, že u jakéhokoli postihování soudců musíme být opatrní, aby se soudcům zbytečně předem neklepala kolena. I když některým z oněch bohorovných by to vůbec neškodilo.

Nenastal třeba čas pro přehodnocení doživotního mandátu soudců? Neměli by být jmenováni na omezenou dobu? Pokud by nesoudili kvalitně, nebyl by jim mandát prodloužen. A to ani raději nemysleme na to, že by mohl být náš soudní systém porotní či že bychom si mohli soudce sami volit, jako v některých státech USA.

Zdravý rozum tentokrát nakonec zvítězil. Pouze se člověku tak nějak pořád dere na mysl, že by to měla být samozřejmost a ne něco, za co budeme vděční.

Autor působí v Centru pro studium demokracie a kultury