V létě Rusko inzerovalo své územní nároky na ropný šelf ve vodách Severního ledového oceánu, obnovilo hlídkové lety svých strategických bombardérů, fakticky vypovědělo smlouvu o konvenčních zbraní v Evropě, drží se vlastních představ ve vztazích s Íránem, tvrdě nesouhlasí s výstavbou prvků amerického protiraketového systému ve střední Evropě a jednoznačně podporuje nesmlouvavý srbský postoj v otázce případné nezávislosti pro Kosovo.

A to jsou jen hlavní rysy současné ruské zahraniční politiky, již bychom v roce 2007 mohli označit za – velmi mírně řečeno – důrazně asertivní.

Na domácí politické scéně se sice během roku stalo ledacos, ale prakticky již od ledna se všechny pohledy upíraly do jeho závěru, kdy se v parlamentních volbách z druhého prosince zcela očekávaně prosadila proputinská strana Jednotné Rusko.

Přestože její vítězství bylo jasné předem, Vladimír Putin, věren svým zásadám, neponechal nic náhodě. Během podzimu se stal volebním lídrem tohoto poněkud beztvarého konglomerátu někdejších nižších sovětských aparátníků. V předvolební kampani bez ohledu na ruský volební zákon i prostý dobrý vkus jednoznačně tuto stranu protežoval, a to dokonce i ve chvílích, kdy byla těsně před samotným volebním aktem jakákoli agitace zakázána. Symptomatické je, že vyjma velmi slabé liberální opozice mu to nikdo neměl za zlé.

Kdo řekne a, musí říct i bé, a to Putin udělal krátce po právě zmíněných parlamentních volbách. V dosti věrné nápodobě vlastního příchodu k moci čtvrt roku před dalšími volbami, které určí novou hlavu ruského státu, označil za svého nástupce bývalého šéfa kremelské administrativy a současného prvního ruského vicepremiéra Dmitrije Medvěděva.

Ten nelenil a vzápětí svého dobrodince požádal, aby v případě svého zvolení prezidentem mohl počítat s tím, že právě Vladimír Putin se stane ruským ministerským předsedou. A Vladimír Vladimirovič tuto nabídku vděčně přijal.

Prezidentův prst ukázal na mírného, nenápadného, až bezbarvého a zřejmě dokonale tvárného Medvědova. Což otevírá cestu k řadě pohodlně zpracovatelných scénářů toho, aby nominální hlavou ruského státu byl přesně v duchu ústavy někdo jiný, ale aby krkem, který touto hlavou bude otáčet, i nadále zůstal Vladimír Putin. Který by se v případě potřeby do prezidentského křesla dokonce mohl vrátit.

Autor je komentátorem ČRo6