Lidé z Moravy mně jsou bližší. Podobně jako jednomu hokejistovi, který se mi přiznal, že je rád, že může hrát extraligu ve Znojmě. Že se mu s Čechy v jednom klubu na západ od Vysočiny špatně vycházelo. Že jsou jiní. Taky to tak cítím. Jiní jsou však i lidé v Brně a na Slovácku. A na Olomoucku. A na (moravském) Ostravsku. Znamená to ale, že se tam vytvořily jiné národy?

Ten průvod mi přišel archaický, trochu komický. Ale malinko i sympatický. Asi nějak tak jako literární hrdinové Miguela de Cervantese.

Moravský národ přece existoval naposledy ve středověku. Ten národ, který byl spjatý se zemí. Ten národ, jehož velká část nemluvila moravsky nebo česky, ale německy.

Když se v devatenáctém století vytvářely národy novodobé, se společným jazykem, národ moravský zanikl. Splynul s českým. I kvůli nutnosti bojovat společně proti germanistickým snahám. A prvorepublikový čechoslovakismus se socialistickým internacionalismem moravský národ rozhodně nevzkřísily.

Podle jedné z mnoha definicí je národ „společností lidí, kteří se hlásí ke stejné národnosti“.

To Moravané dělají a podle téhle poučky tedy národem jsou. Podle většiny jiných kritérií však ne.