Na hranicích s Rakouskem byly kontroly téměř devadesát let. Na hranicích se Slovenskem patnáct. Přesto existovala doba, kdy byly příhraniční regiony spojeny jakožto přirozené oblasti, a nikoli rozděleny uměle vytyčenou státní hranicí. To je hlavní přínos největšího rozšíření v historii Schengenu. Příhraniční regiony se mohou konečně začít rozvíjet a bez překážek komunikovat. Nebudou narážet na hranici.
Podobně jako se na vás ve Štrasburgu dívají divně, když jejich město nazýváte pohraničním, bude to za pár let připadat divné i třeba obyvatelům Mikulova.
Když pojedete na kole po vinařské stezce do rakouského Otthenthalu, nebudete muset sesedat z kola a hledat občanský průkaz.
Bylo by ale pošetilé rušit hranice kvůli snadnějším výletům na kolech. Vstup do schengenského systému je stěžejní v něčem jiném. Pomůže totiž zrušit daleko důležitější hranice, hranice v našich hlavách – strnulé čecháčkovství, nacionalistické lpění na našich pseudonárodních zájmech či nedostatek odvahy a zodpovědnosti pro život ve zralé demokratické svobodě.