Málokterý učitel či učitelka přitom řekne o jejich autorovi Ludvíku Vaculíkovi víc, než jen základní životopisné údaje. Syn tesaře, absolvent pracovních kurzů firmy Baťa, chartista. Jeho nejznámější kniha Český snář mohla vyjít jen v exilovém nakladatelství Josefa Škvoreckého v Torontu. V České republice až po revoluci, které se přezdívá sametová. A která se, společně s usilováním disidentů za minulého režimu, stává spíš než symbolem svobody zpochybňovaným a vysmívaným výročím.

Pro studenty gymnázií i pro jejich rodiče, báby a dědy a také budoucí děti, by Ludvík Vaculík neměl být jen jedním z mnoha spisovatelů a novinářů. Vaculík je totiž pes. Na své odpůrce a někdy i na své příznivce. Píše tak, že to bodá. Je hlídací pes. Svými postoji byl jedním z těch, kteří vybojovali demokracii v České republice, jakkoli se nám teď už nezdá být tak sametová, jako před osmnácti lety. A je také hlídacím psem demokracie současné.

„Svět se stává neřiditelným cestou hlasování, je proto jedno, koho volíme, nemůžeme-li volit jiný život či jiné spoluobčany,“ napsal Vaculík v jednom ze svých fejetonů.

Svoboda v podání Ludvíka Vaculíka bolí. Proto, že svobodu člověk nezískává díky sebesametovějším revolucím, ale v kritické snaze dostat se za stereotypní každodennost a myslet. Myšlení také bolí.