Kromě volání s nimi lze fotit, je v nich kalkulačka, diář, poziční systém, rádio, dají se v nich hrát hry a kdo ví co ještě. Je jen otázkou času, kdy tyto přístroje začnou samy mluvit. A třeba vyřídí nežádaný hovor za svého majitele, aniž by volající cokoliv poznal.

Trochu to připomíná starou povídku polského spisovatele Stanislava Lema o pračkách. Díky konkurenčnímu boji jejich výrobců také získávaly nové a nové funkce, naučily se mluvit, pak získaly lidskou podobu a nakonec i lidská práva. Ve finále se v nich však už bohužel nedalo prát.

Už teď jsou chvíle, kdy je mobil spíše než pomocníkem tyranem. Zvoní, když člověk řídí, má plné ruce nákupu, ve chvílích smutných i poetických. Prostě v takových, kdy člověk potřebuje trochu klidu. A i když stojí osaměle na kopci, tak malá krabička je vždy nemilosrdně nachystaná k vyrušování.

V tomto ohledu jsou na tom lidé žijící mimo dosah signálu v něčem lépe. Jejich život je klidnější.

A to se teprve čeká na výzkumy, co dlouhodobé používání mobilů dělá s lidským mozkem. Přístroje ho totiž prokazatelně mírně zahřívají. Možná proto se stále častěji zdá, že někteří lidé zešíleli. Třeba čeští politici. Trocha pobytu mimo signál by jim určitě neškodila. Aby horké hlavy vychladly.