VĚRA SEČKÁŘOVÁ

Tehdy jsme dokonce raději ignorovali housenku v hlávkovém salátu, abychom nepopudili. I mně to dnes zní docela absurdně, a přitom jsem to zažila na vlastní kůži. Je však pravda, že i dříve se dalo leckde dobře najíst, nejen ve vyhlášených restauracích, výborné jídlo jste mohli dostat i v nejzačouzenější putyce čtvrté cenové kategorie, všechno je totiž v lidech.

Zrovna často v restauraci neobědvám, o to víc si to pak užívám. Svou kuchyni jsem opustila ve stavu, v jakém ji mám nejraději, uklizenou, nikde žádná odložená vařečka ani kastrůlek s osmahlou cibulkou, na sporáku nic nebublá ani nepřetéká. Dnes se o naše žaludky postarají profíci a určitě mnohem lépe, než to umím já. O svém kuchařském umění si nedělám iluze, i když jsem jednou byla vyhlášena královnou pomazánek. Moje tajemství spočívá v tom, že se nebojím odvážných kombinací, u nás se stejně vždycky všechno sní. A ještě umím polévky, na nich se celkem nedá nic zkazit. Vlastně teď jsem si vzpomněla na jeden rozkošný příběh. Tehdy byla paní Julie jaksi nemocná a pověřila manžela uvařením posilující slepičí polévky. Navigace probíhala úspěšně do okamžiku, kdy velitelská postel vydala příkaz: „A teď to slij!“ Ten dobrý muž již několikrát cedil nudle, nezaváhal a obsah pětilitrového hrnce vylil přes cedník do dřezu, výživný vývar probublal do nenávratna, zůstala jen hromádka rozblemcané zeleniny. Tak to jen tak pro pobavení.

Ale zpět k jídelnímu lístku, jak jsou rozdílné, že? Některé se tváří rádoby vtipně, jiné opravdu vtipné jsou, najdeme lístky kapku světácké, zdobené kudrlinkami, nebo úplně obyčejné, některé trumfují krajovými specialitami a v těch, co se tváří tak vznešeně, můžeme i pod honosným názvem objevit třeba bramboračku. Dnes mám chuť na něco méně obvyklého, ale co si dát? Třeba dušené krevety s česnekem? Ó-la-la, krevety miluju, znám je jen v jednoduché úpravě, ale s česnekem? S pocitem nejistoty se rozhodnu to risknout, ale nakonec to osud vyřeší za mne, krevety dnes prý na jídelníčku nejsou.

Většinou jídelní lístek prozradí, z jakých ingrediencí se pokrm skládá, občas se to ale jaksi nedozvíte. Buď se necháte překvapit a objednáte si tajuplně znějící jídlo, nebo podrobíte číšníka výslechu. „Je v tom paprika?“ Laškovná otázka zřejmě zní sugestivně a obsluha naslibuje spoustu papriky netuše, že tazatel právě papriku nechce.

Zábavné je i studovat jídelní lístky jen tak nanečisto, přímo z ulice. Věřte, že to taky není špatné. Nejvíc mě zaujala nabídka jedné restaurace, kde ceny jsou více než úctyhodné. Jídelníček nóbl podniku se hemží anglickými výrazy, ale s českou gramatikou si jaksi neví rady. Kdybych měla vysolit 347 korun, tak určitě ne za Red snapper s proventsálskou zeleninou (nevíte, kde je Proventse?), nestojím o těstovinovou lahůdku tagliatelle s houbama (snad s houbami, ne?) za 187 korun, byť provoněnou lanýžovým olejem. Co mě ale doslova šokovalo, byla hrubka nejtvrdšího kalibru, gratinovaný kozý sýr! Fuj! Zrovna včera jsem si všimla, že chyba už je opravená, ale i tak jsem rozhodnutá tam nikdy nejít. Raději si dám obyčejný voňavý gulášek v hospůdce, která si na nic nehraje.

Autorka je publicistka