VÁCLAV SLOUK

Již ve 2. století křesťané slaví památku zemřelých jako vzpomínku ve výroční den smrti nebo pohřbu. Jeden den v roce vyhrazený památce všech zemřelých se objevuje u biskupa Isidora ze Sevilly v 7. století. Zpočátku máme různá data (den po slavnosti Letnic, den památky sv. Sturmia), teprve koncem 10. století se v klášteře v Cluny ve Francii mezi nimi objevuje datum 2. listopad. Trvalo několik dalších staletí, než toto datum zdomácnělo v kalendáři v celém křesťanském světě.

Žijeme v době, kdy podle statistik stále více lidí odejde ze světa bez obřadu rozloučení, ostatky mnohých jsou anonymně uloženy do společných hrobů na neznámém místě. Jaký smysl má uchovávání a zdobení hrobů našich blízkých, jaký smysl mají naše návštěvy hřbitovů? Já osobně vnímám trojí smysl.

První bych nazval vděčnost. Když se umíme i po letech vrátit na místa posledního odpočinku našich blízkých, abychom jim znovu poděkovali, vyjadřujeme tím, že jsme byli obdarováni, že jsme byli milováni a že v nás stále žije něco z toho, pro co žili ti, kteří tělesně již dávno zemřeli. Při pohřbech často slibujeme, že nikdy nezapomeneme. Památka Dušiček je pro nás – zapomnětlivé – pomocí k tomu, aby to byla pravda.

Druhý smysl oslavy památky Dušiček bych nazval tradice. Když vzpomínáme na naše zemřelé, nevzpomínáme pouze na jednotlivé skutky nebo činy, které vykonali. Vzpomínáme i na postoje, které zastávali a které se nám snažili předávat. Někdy se nám zdá, že žijeme v době, kdy je všechno v pohybu a kdy není prostor pro trvalé hodnoty a postoje. Vzpomínka na zemřelé, na jejich stupnici hodnot a na jejich postoje může připomenout opak. A smysl pro tradici je projevem moudrosti.

Smíření a odpuštění

Třetí smysl oslavy památky Dušiček bych nazval smíření. Víme dobře, že žádný člověk není dokonalý. Nedokonalost není jen problémem nás samotných, naše nedokonalost se promítá do každého vztahu k lidem. Žádný trvalejší vztah není možný bez odpuštění. Proto vzpomínka na zemřelé je příležitostí k tomu, abychom odpouštěli, aby〜chom prosili o odpuštění. Je dobré, pokud hroby našich drahých jsou zachovány alespoň tak dlouho, dokud jim neodpustíme vše, čím se provinili proti nám, a dokud nedokážeme poprosit za odpuštění všeho, čím jsme se my provinili proti nim. Odpuštění je projevem lásky.

Křesťané v oslavě památky Dušiček vidí ještě další smysl, který bych nazval naděje. Jejím základem je víra v život po smrti a v milosrdenství Boží, které působí i na onom světě. Křesťané své díky, odpuštění a prosby za odpuštění v modlitbě předkládají milosrdnému Bohu. Ve dnech, kdy navštěvujeme hroby a vzpomínáme na dušičky – na naše drahé zemřelé, se na chvíli vydáváme jiným směrem, než ve svém životě jdeme obvykle. Nejdeme vpřed, ale chvíli se vracíme zpět. Jak jsem se pokusil naznačit, tato cesta není projevem něčeho zpátečnického, je projevem vděčnosti, moudrosti, lásky a naděje.

Autor je farář u svatého Jakuba v Brně