ALEŠ HAMAN

Překvapivě to nejsou údaje týkající se spisovatelova odchodu do ciziny v době normalizace, kdy mu bylo posléze odebráno státní občanství, nýbrž je to dokument z 50. let. Jde o protokol o návštěvě studenta Kundery na policii, kde měl oznámit, že se doslechl od jednoho kolegy o setkání jeho sousedky z koleje s jakýmsi mužem, který měl u ní zanechat kufr.

Na základě tohoto udání byl zatčen mladý člověk, který se z emigrace vrátil do Čech jako agent Chodec. Měl být odsouzen k smrti, ale nakonec byl poslán do uranových dolů.

Jsou-li údaje mladého historika z uvedené instituce správné, respektive nejde-li o podvrh vypracovaný kdesi v hlubinách někdejší všemocné policejní organizace (a zprávy o takových materiálech připravených pro diskreditaci nepohodlných osob či emigrantů existují), pak by šlo o čin daleko morálně překračující reakce reprezentanta režimu funkcionáře Zemánka z románu Žert na provokativní dopis Ludvíka Jahna – byl by to akt, který by měl zničující (naštěstí nikoli fatální) účinky na život mladého člověka, byť tehdy stál na druhé straně pomyslné ideologické barikády.

Takový čin, pokud by se skutečně stal, by se dal jen těžko omluvit, ať momentálním afektem, strachem či mladistvým poblouzněním, jakému propadli mnozí z generace tehdejších svazáků v čele s Pavlem Kohoutem.

Zůstal by navždy temnou a těžko vysvětlitelnou skvrnou na profilu osobnosti, tím spíše, že ve svém díle se prezentuje jako autor kritické reflexe a břitkého intelektu. V rozhovoru pro jeden deník jsem byl dotázán, jak budou na tuto zprávu reagovat Kunderovi čtenáři. Odpověděl jsem, že podle mého mínění čtenáři v řadě cizích zemí, kde autorovy spisy byly přeloženy, to třeba ani nepostřehnou.

Ohlas to může mít jak u nás, kde je trvalý hlad po skandále celebrit, tak v zemích bývalého socialistického tábora, kde stále ještě žijí lidé, kteří mají zkušenost s komunistickým režimem a s tím, jak dokázal vymývat mozky a znásilňovat myšlení. V těch by tyto informace mohly obnovit zážitek hrůzy z manipulace lidským svědomím, v níž byl tento režim mistrem (a s jehož důsledky v morálce společnosti se setkáváme dodnes).

Neodvažuji se kategoricky zavrhnout a odsoudit člověka na základě takových „archivních“ důkazů. Pořád si nedokáži v hlavě srovnat, jak by spisovatel Kunderova založení mohl s takovým odstupem a morální suverenitou užít motivů udavačství ve svých dílech (Žert nebo Život je jinde).

Na druhé straně je známo, že existují velcí umělci v jejichž životech se vyskytla temná místa (Jean Gennet, Louis Ferdinand Céline nebo Günter Grass). Většinou se však v té či oné podobě s nimi museli vnitřně i navenek vypořádat a také to učinili. Dokud se autor sám k těmto věcem nevysloví, zdržuji se soudu. Soudu nad člověkem, nikoliv nad umělcem.

Autor je literární historik a teoretik

Čtěte více: Nikoho jsem neudal, tvrdí Kundera