Byl to průlom zelených ve velkých městech (v témže roce se do pražského zastupitelstva těsně dostala i koalice, v níž byli také, ale oba zvolení zastupitelé byli z tehdy nejsilnější strany sdružení: evropských demokratů).

Dá se říct, že i díky brněnským voličům se zelení před třemi roky dostali do poslanecké sněmovny (volilo je devět procent Brňanů). Brno bylo první významnou obcí a Jihomoravský kraj prvním krajem, kde se zelení dostali přes pětiprocentní hranici ve volbách opravdu jasně a bez pomocníků.

Doteď je brněnská buňka Strany zelených jedna z nejsilnějších. Podle průzkumů je však tohle volební období zřejmě posledním, v němž v brněnském zastupitelstvu a také poslanecké sněmovně někdo „zelený“ je.

Proč? Zelení nedostáli svému programu. Jenže mohli vůbec? Pokud takové strany jako zelení nebo předtím Unie svobody chtějí alespoň něčeho ze svého programu dosáhnout a být v politice aktivní, musejí do koalice buď s ODS, nebo s ČSSD.

A to znamená jediné: nejít proti hlavním zásadám takto silných stran. A vzdát se některých svých. Brněnští zelení se vzdali boje o nádraží v centru, protože viděli, že jinak by v koalici nebyli. Síla „pětiprocentních stran“ v České republice totiž není ve vedení země či města. Ta je v korigování směru, který určí velké strany.

Jenže to voliči nechápou. A proto vstup takovýchto stran do koalic znamená jediné: dobrovolnou sebevraždu. Jinými slovy to, že za čtyři roky dostanou vždy nejmíň o polovinu hlasů méně.