JIŘÍ SALIK SLÁMA

Rostl jsem společně s elektrárnou. Rodiče si na procházkách fotili moje první krůčky. Téměř na všech z nich vytvářela pozadí polovina první z osmi chladicích věží.

Když jsem nastoupil na základní školu, elektrárnu spustili. Rodiče i učitelé se začali ptát. Pocit nabyté svobody začátku devadesátých let a stále živé vzpomínky na černobylskou havárii pomáhal dospělým myslet kriticky. Pohled na dominantu regionu – osm chladicích věží – vyvolával obavy.
Nervozita rodičů i učitelů se přenesla i do mého dětského světa. Kouzelná slova jako siréna, radiace, plynová maska či evakuace zaznívala často od partiček dětí hrajících si na honěnou.

Když byl někdo ve skupince označen za „radioaktivního“, všichni před ním utíkali, aby je neozářil. Spolu s kluky naší partičky jsem tajně chodil okukovat mříž obecního úřadu, za kterou byly schované plynové masky.

Sami jsme si pak sháněli vyřazené armádní, se kterými jsme pak běhali po návsi. V dětské naivitě jsme si říkali, jak bude bezva, až elektrárna vybouchne, protože pak nebudeme muset doma svítit. Představovali jsme si, jak všem září hlavy jako žárovky. Elektrárna se v dalších letech stala nedílnou součástí životů všech. Byl to největší zaměstnavatel v regionu a po prvních obavách se s ní lidé v regionu naučili žít. Začali být hrdí na nepřehlédnutelnou „atrakci“.

Pohled Rakušanů na jadernou elektrárnu u jejich hranic byl ale velice nedůvěřivý. Vídeňská vláda vytvořila pomocí nevládních organizací vlastní varovný systém. Rakušané totiž nikdy nevěřili (a nevěří) české vládě v otázce jaderné bezpečnosti a myslí si, že české úřady by případnou havárii bagatelizovaly nebo tajily.

Součástí rakouského varovného systému se shodou okolností stal náš dům. Radiační sonda na zdi našeho dvora byla napojena na modem a pravidelně odesílala do Vídně výsledky měření. Dodnes mám před očima otce v pyžamu, který uprostřed noci zvedá telefon. Rakušané se ptali, jestli není vidět nějaký ruch kolem elektrárny. Sonda jim nahlásila větší množství radiace. Naštěstí šlo o planý poplach.

Lidé žijící v blízkosti elektrárny si na riziko zvykli. Na kuchyňských zdech dědečků a babiček visí barevné kalendáře. V nich jsou podrobné evakuační pokyny i s obrázky. V kredencích pak leží tablety s jódem. Nikdo však nepočítá s tím, že by je někdy použil. Klidný život ve vesnicích naruší dnes pouze cvičení. Poplachové sirény se testují vždy první středu v měsíci. Jenže co když začne houkat siréna v jiný den než ve středu…?

Autor je fotograf brněnského Deníku Rovnost a pochází z Rešic na Znojemsku – z obce nedaleko jaderné elektrárny Dukovany.