Poražení jsou právě zástupci médií, kteří na tento trik skočili.Národní strana má jediný klad. Tím je její obratná propagandistická politika. I když díky počtu svých členů může dělat celostátní sjezdy ve středně velkém výtahu, dokáže na sebe upoutat obrovskou mediální pozornost. Ať už to byla kauza památníku romského sběrného tábora v Letech u Písku, protestu proti brněnskému pochodu homosexuálů či vytváření národních gard na ochranu karlovarských školáků.

Neformální vůdce strany Pavel Sedláček, který je otcem všech kampaní, se tentokráte svezl na vlně emocí spojených s úmrtím českého velvyslance v Pákistánu. Rétorika devatenáctého století však působí stejně archaicky a nepřirozeně jako slizké vykrucování se nacionalistů, pokud dostanou přímé otázky.

Talent Pavla Sedláčka je v tom, nedat nikdy odpověď, za kterou by mohl být postihnut, ale přitom dát všem najevo, co si myslí. Nepovolená demonstrace se tak stává „improvizovaným setkáním“, nenávist vůči všemu odlišnému je „obranou tradičních hodnot“, a omezující agrese je „bojem za svobodu“.

Je to přitom právě Sedláček, který nevystupuje jako vzorný příklad morálně bezúhonného vlastence. Dodnes nevyřešené otázky kolem rozpočtu Národní strany, jeho vlastní nesrovnalosti s placením výživného a pochybným podnikáním v Itálii přinášejí další otázky, které arogantní patriot přehlíží.

Někteří jeho bývalí souputníci z krajní pravice dokonce rozhlašují tezi, že Sedláček je tajný agent nasazený do nacionalistického hnutí. S cílem jej rozvrátit. (To se mu tak či tak daří už delší dobu). Několik nacionalistických projektů, které měly za cíl sjednotit roztříštěnou krajní pravici, zkrachovalo právě na velkých ambicích diktátora Sedláčka.

Jeho opakem je guru českých neofašistů a nacionalistů Jan Skácel. Stárnoucí ultrapravičák včera plamenně řečnil před mešitou, ale věty o vyhlašování války islamismu a vyhoštění všech muslimů nějak pozapomněl. Skácel touží mít vliv v tuzemské ultrapravici. Poskytuje jí seriózní tvář starého pána, kterému jde o „vlast a národ“. Za frázemi o pořádku se však stále skrývá diktatura, která by posílala lidi do vězení a koncentračních táborů kvůli jejich rase, náboženství nebo politickým názorům.

Jako média se nad sebou musíme zamyslet. Skočili jsme (už po několikáté) na špek partičce lidí, kteří přistáli před brněnskou mešitu z doby před více než sedmdesáti léty. Partičce, které se dostává velké pozornosti. Přitom zasluhují spíše mateřské pohlazení nebo výchovný pohlavek.

Smutní chlapci a zapšklý starý pán, jejichž názory jsou brané jako osvěžující cirkusácký výstup, nás mohou rozesmát. Přesto je nutné proti nim vystupovat a držet je při zemi, protože ve chvíli, kdy by skupinka z výtahu získala vliv na naše životy, rychle by nás smích přešel.

Autor je fotoreportérem brněnského Deníku Rovnost