Vlastně při výběru oblečení jako na jednu z nejdůležitějších věcí koukám právě na to, jaké má kapsy, jestli se mi do nich vleze moje nadutá (a rozhodně ne penězi) šrajtofle, jestli do nich dám téměř kilo vážící svazek klíčů a jestli se dá do náprsní kapsy založit svazek novin.

Možná i tahle moje mánie přispívá (kromě toho, že si občas vyberu něco, co se mi jinak vlastně ani nelíbí) k tomu, že se několikrát denně stresuju.
Kdybych neměl tolik kapes, nemusel bych něco pořád hledat. A nestresuju jen sebe, ale i své okolí. Jenže i tak. Většinou sice všechny věci najdu, ale zapomínám taky. A jak mám vědět, že zrovna v tomhle případě mám všechno tam, kde to má být? (Tedy v kapsách.)

Jedna bývalá přítelkyně z toho byla na nervy a neustále mi mé manévry pro nic vyčítala. Snad jen rodiče nade mnou v tomto ohledu mávli rukou a smějí se mi. Když opravdu zapomenu (nejčastěji telefon a jako na potvoru zrovna ten pracovní), hlásí svou oblíbenou (mně už zní strašně ohraně) větu: Dokážeš někdy odněkud odejít na první pokus? Ne, řeknu a v duchu se pousměju.

Nejvíc něco zapomínám na obědě. Kolegové si už zvykli, že po mně obhlížejí stůl. Právě klíče, mobilní telefon a peněženka si nejčastěji v restauracích hoví déle než já (i když by měly být v těch mnoha kapsách po mém těle).

Jednou mne na výletě v Polsku probudil telefonát od kolegy z konkurence. Nemáš klíče od šatny? volal mi. Nevěděl jsem, jaké klíče a od jaké šatny. Až po pár vteřinách jsem si uvědomil, že jsem před týdnem byl hrát v jedné brněnské hale fotbal se sportovními novináři. Sáhl jsem do kapsy a… klíče tam byly. Rozesmál jsem všechny kolem sebe i kolegu na druhé straně spojení.

Přátelé zase padali do mdlob, když jsme jednou přejížděli hranice. Odevzdal jsem celníkům pasy a po minutě čekání jsem se spolucestujících v autě bezelstně zeptal: Na co vlastně čekáme? A nastartoval jsem auto (trochu i poodjel), než mně připomněli: Máme tam pasy!!!

Moje zapomínání má ale asi hlubší kořeny. Kdosi prohlásil, že jsem takový Pierre Richard. (Už nevím, co přesně měl na mysli, ale pamatuji si z dětství na jednu francouzskou komedii s názvem Roztržitý. Že by?)

Asi ano. Ještě když jsem učil, hráli si málem ve škole na Cimrmany a Vyšetřování ztráty třídní knihy. V jedné třídě jsem totiž měl v pátek hodinu a třídní knihu vesele sbalil se svými deskami a zeměpisným atlasem do tašky. Na celý víkend. Třídní knihy jsem si všiml až v pondělí kolem poledne, kdy ji už celá škola hledala. Našla velmi brzy.

Moje zapomínání většinou nemá velké a negativní následky. Tedy až na to, že často doplácím na svou pověst, a když někdo někde něco ztratí, okamžitě pomrkují po mně. Nevzal to omylem? Nenechal to tam či tam?

A já se cítím ukřivděný. Proč podezřívají zrovna mne? Proč? Co jsem udělal? Protestuju až do té doby, než se zjistí, kdo za to může. Než se zjistí, že já.