VĚRA SEČKÁŘOVÁ

Poradit si s mouchou či vosou je celkem snadné, stačí otevřít okno dokořán a mávat utěrkou nebo novinami tak dlouho, dokud potvůrka nevyletí ven. Složitější to bývá s mravencem, málokdy přichází sám, většinou jej doprovází řada jeho kamarádů.

V sevřeném šiku pochodují po neviditelných cestičkách, vyšplhají i na linku, kde zůstal kousek koláče.Jsou odhodláni zůstat s vámi natrvalo, i když nemají nájemní smlouvu. Pokud se vám je nepodaří vystrnadit nějakým chemickým prostředkem proti hmyzu, zkuste jim cesty posypat hřebíčkem, prý jim tohle koření jaksi nevoní a raději z bytu zmizí.

Na vetřelce neviditelné bohužel žádný sprej neexistuje, vše se totiž odehrává jen v naší hlavě. Může to být nějaká neodbytná myšlenka nebo zapeklitý pracovní problém, usídlí se v mozkových závitech, a ne a ne jej odsud dostat pryč. Nedá pokoj, ani když jdu spát, místo abych snila o něčem romantickém, dávám dohromady jakési tabulky, přesouvám číslíčka sem a tam a ráno se probudím nenaladěná. Na příplatek za práci v noci samozřejmě nemám nárok, vždyť to bylo jen moje podvědomí, které mě do toho natlačilo.

K nejotravnějším a nejúpornějším vetřelcům patří často nějaká písnička, bůhví odkud se právě ona vzala. Jak už to tak bývá, není zrovna moje oblíbená, buď je to přeslazená slátanina ve dvou mollových polohách, nebo zase dryáčnická melodie, která mě popuzuje. Dokonce si ji prozpěvuje i varná konvice, když si vařím ranní kávu, slyším ji v dopravním ruchu cestou do zaměstnání.

Nezbavím se jí však ani tam, přehlušuje hlásek kolegyně a pak se dokonce sama s hanbou přistihnu, že ťukám do počítačové klávesnice v jejím připitomělém rytmu. Zkazila mi celý den a možná i zítřek, někteří takoví vetřelci bývají dost vytrvalí.
Úplně jiné to bylo s melodií, která se ke mně vetřela onehdy. Byla melodická a temperamentní, notovala jsem si ji celý den, slova jsem si ale jaksi nedokázala vybavit. Přizvala jsem na pomoc kamarády. „Znáte tady tuhle písničku? Ná, na-ná-ná-na-ná-na-ná-na-na…“

„No jasně, to jsme přece zpívali v ruštině,“ vzpomene si pamětník. Chvíli přemýšlí a pak slova pomalu formuluje do textu: „Gdě je ta úlica, gdě je ten dom, gdě je ta děvuška, što já ljubljom, ej rozkoša rozkoša, ej rozkošá…“

Přidáváme se a pak vzpomínáme, jak je to dál. Někdo nabídne variantu „Přece dó-li-ná, do-li-na dó-li-ná, do-li-na ma-já…“ „Co je to majá? Včelka Mája s obráceným přízvukem?“ ptá se kdosi. Jeho neznalost je pochopitelná, patří k jiné generaci a ruský jazyk se už ve škole neučil. My ostatní samozřejmě víme, že „majá“ je prostě mojá, tedy moje.

Pak se do debaty vmísí Venca, který dosud jen pobaveně přihlížel. „Já to tedy znám trochu jinak: Ná-tašó, to bylo chárašó…“ Ó jé, neoficiální verze může být kapku peprnější, známe ho dobře, a víme tedy, co od něj můžeme čekat. Raději mu nalijeme pořádnou dávku fernetu a pak ho dorazíme slivovicí. Podařilo se nám vyhnat vetřelce Natašu z jeho mysli a druhý den si naštěstí nepamatoval vůbec nic.

Autorka je publicistka