Ve chvíli, kdy se opravdu dostala k moci, ve chvíli, kdy jí věří nejvíc lidí, kteří doufají ve změnu, se však vždy začnou objevovat rozpory uvnitř takové strany.

Potkalo to už Unii svobody, potkalo to teď zelené. V obou stranách se většinou sešli politici nespokojení s vedením těch velkých partají.

Ve vedení unie i zelených se objevili lidé, kteří předtím v některé z těch velkých stran byli. A v nové straně vedli (či vedou) skupinu složenou z lidí širokého politického mínění.

A právě v tom je prazáklad rozpadu takových politických uskupení. Většinou nevznikají jako strana s novým politickým programem (Ať chceme či ne, ani ekologické výzvy zelených nebyly jejich nosným tématem v předvolební kampani. Jen kvůli nim by nikdy do sněmovny neprošli). Většinou se vymezují proti ODS a ČSSD.

A to nestačí. Ve chvíli, kdy vládnou, se totiž musejí uchýlit ke kompromisům. A to voliči nechápou. Zradili svůj program, zradili nás, křičí. A s nimi i ortodoxní členové, kteří nesouhlasí se změnou. Nechápou, že strana s pěti procenty s hlasů musí myslet na kompromisy. A brojí proti vedení.

Ať už má v boji uvnitř zelených pravdu kterákoli ze dvou skupin, straně to nepomůže. A zřejmě dopadne podobně jako Unie svobody. V dalších volbách už neuspěje.

Čtěte více: Fujda: Zelené už volit nebudu. Nemají budoucnost