Již se schylovalo k nejvýše pravděpodobnému masovému brblání, nadávání na poměry a vykřikování vět typu: nic se nezměnilo, jako za totáče a podobně, když se zjevila mladá dáma z agentury.

Zdvořile a velmi se omluvila za událost komplikující pasažérům plánovaný program a připravující je o jejich čas. Přislíbila, že za třicet minut odjedou nově vypraveným autobusem a přidala informaci. – Všem s místenkami k odjezdu, který se nekonal, bude částka za jízdné vrácena. Stalo se. Syn přijel o půl hodiny později, avšak zdarma. Cestovné obdržel do dvou dnů.

Slogan „čas jsou peníze“ u nás nejen nevznikl, ale dodnes ani moc nezakořenil. Soukromý dopravce ho v daném případě bral příkladně vážně. Pro našince pohádkové příběhy z Japonska, kde se prý navrací jízdné při minutovém zpoždění expresu, možná se i u nás časem přiblíží skutečnosti.

Příběh se mi líbil, neboť naznačil, co by se mělo obecně ctít a v našich končinách se dodržuje zřídkakdy. Totiž, že nejcennějším majetkem každého je jeho vlastní čas. Krádež času by měla být trestána jako jiné přečiny, lupiči času měli by být exemplárně postihováni. U nás se ale s časem jiných zachází dosud často jako s bezcenným platidlem, které možno v hrstech rozhazovat a nekontrolovaně utrácet.

Dal jsem se do počítání. Kolik času jsem v životě ztratil čekáním na příjezdy všech možných dopravních prostředků? Nejsem zdatným matematikem, dospěl jsem k součtu „dost“.

O kolik času mne připravily plané porady a schůze vedené různými mluvky ne k řešení problémů, nýbrž k vlastní trapné sebeprezentaci, a kterých jsem se musel účastnit? Vyšel mi součet „mnoho“.

Kolik času z mého vlastního života mi odebrali lidé, kteří se pro své postavení domnívali, že z něj mohou beztrestně ukrajovat okrajovými pitomostmi, zatímco věci podstatné jim unikaly? Vyšel mi součet „až hanba“. Sečetl jsem představení divadelní i životní, která nikdy nezačala a neproběhla, jak měla, skluzy a nesplněné sliby, nedodržené dohody, dny a hodiny zbytečně vynaložené práce a marných snah, neboť u nás, kde čas nejsou peníze, ani slib, dohoda, držení slova nemají velkou váhu.

V zemi, kde zítra, málem znamenalo již včera, nás na druhé straně ani včera moc nevystrašil příslib, že již naše generace bude žít v komunismu. Dnes nás nerozhodí řeči o nutností škrtů a úspor, ono se toho napovídá a nakonec je vše jinak. V Řecku si přece pěkně žijí, tak proč ne my, že?

Raději jsem se vrátil k osobním ztrátám, k času, který mi beztrestně uloupili jiní. Podtrhnuto, sečteno: „velmi mnoho“. Nejsem velkým počtářem, moc se mi do toho nechtělo, ale počítal jsem dál.

O kolik času jsem se připravil já sám? To byla velmi vysoká matematika, tak jsem s tím po několika týdnech raději skončil. Jak vidno, za mnohé naše problémy může velkou měrou neúcta k času a slabé počty.

Příběh s opožděným žlutým autobusem byl malým světélkem v dlouhém tunelu zbytečných ztrát.

JAROSLAV ŠTĚPANÍK