ZDENĚK HROMÁDKA

Opustil jsem hlučné Brno v mdlém ránu po válečné noci Ignis Brunensis lačný po klidu venkova. Spěšně se odjíždím zrekreovat na sever Valašska do míst, kde si klidně a tiše bublá řeka Bečva. Tam někde v temných hvozdech úpatí Beskyd je možné líně rozjímat.

Jsem zcela opojen vrcholícím jarem na venkově. Připouštím, že mi k tomu značně pomáhá i valašská slivovice, kterou mně mí hostitelé neopomenou nabídnout na přivítanou jako aperitiv, jako postperitiv a při mnoha dalších příležitostech.

Je krásné být hostem na Valašsku. Rozhlížím se po velkorysé zahradě, zatímco můj valašský švagr plní pohárky. Vítám se s jeho ovcemi, králíky, psy, kočkami, slepicemi, rybami a dětmi. Stařenka se rozvypráví o jednom z mých přiženěných příbuzných – starém rozpustilém strýci, který se nedávno vsadil se sousedem, kdo vypije po ránu víc kořalky. Po několika minutách soutěže bylo jasné, že výsledek bude remíza. Spokojený soused po soutěži usedl na kolo a po několika metrech upadl tak nešťastně, že si zlomil pánev.

Stařenka se usmívá. Čekám na pointu. Soused prý měl jet tou dobou se svojí ženou na luxusní dovolenou. Ale nedá se nic dělat. Když má zlomenou pánev, musí s ní jet strýc, který je za nehodu odpovědný. Líně poslouchám seriál podobných příběhů. Mžourám k vlídnému Slunci a cítím se skvěle.
Z venkova se mi nechce. Co bych dal za to, kdybych nemusel zpět do města a mohl se toulat po klikatých cestičkách, které pozoruji v krajině z okna jedoucího vlaku mířícímu k Brnu.

Žít v Brně není zase tak špatné. Uznávám, že v mnoha ohledech je to příjemné místo k přebývání, ale stojím si za tím, že navracet se do Brna je vždy silně deprimující. Brána do Brna – Hlavní nádraží – tedy především jeho bezprostřední okolí včetně „Myší díry“ mě vždy bezpečně ujistí, že výlet skončil. Nevzhledné, špinavé, zašlé zdi, pach moči a spousty dalších nevlídných pachů mě neomylně upozorňují: jsi doma!

Nejsem zrovna brněnský patriot, ale připouštím, že mě těší procházet se po některých částech města, rozhlížet se po velkolepých stavbách a říkat si pro sebe spokojeně: tohle je můj domov. Stačí mi ale představa cizince, který plný očekávání vstoupí do města jednou z jeho „bran“, a hrdost na metropoli Moravy mě rychle opouští. Vidím ho, jak se nejistě rozhlíží, nedůvěřivě větří brněnský vzduch a neubrání se předsudku, že se tohle špinavé místo určitě nemůže stát jeho oblíbenou destinací.

Cítím v tomto ohledu trochu trapnost a trochu stud. Ale možná, že génius loci Brna spočívá právě v tom, že jeho půvab není zřejmý na první pohled, ale odkrývá se pomalu a je třeba jej hledat. Možná by byla chyba tuto tajemnou a poetickou charakteristiku Brnu upírat a investovat městské peníze do kultivace okolí nádraží – místa prvního dojmu. Ostatně přebytečné prostředky se vždy dají k vzteku rodičů a pejskařů vystřílet vysoko mezi hvězdy nad Brnem.

Autor je publicista