Pětačtyřicetiletý Igor Bareš je už sedm let v angažmá pražského Národního divadla, ale jak sám říká, zásadní hereckou etapu prožil v Brně. Za jedenáct sezon ztvárnil v Mahenově činohře několik velkých rolí, které mu vynesly i nominace na prestižní ceny Thálie a Radoka.

Teď se do Brna znovu vrací. Už dnes se představí v nejnovější premiéře Divadla Reduta, kterou bude uvedení jednoaktovek Slavomira Mrožka Kouzelná noc a Letní den. „Nevnímám to jako návrat, ale krok vpřed,“ říká Bareš.

Na jevišti Reduty se divákům představíte poprvé. Jak se vám prostory divadla líbí?
O přestavbě Reduty jsem zpočátku slyšel jen negativní věci: že je moderní, že nemá pohodlné zázemí. Mně se Reduta líbí a rozměr tohoto divadla mi vyhovuje. Neměl jsem však problém hrát ani na Provázku nebo v Divadle U stolu, kde je jeviště malé, nebo naopak ve velkém Mahenově divadle. Výrazové prostředky se nesnažím zmírňovat nebo umocňovat. Je potřeba prostor obsáhnout hlasově. Důležitá je intenzita prožitku, která by měla být vždy stejná.

Mělo pro vás nějaký význam, že je premiéra v Brně?
Pořád se cítím na Moravě doma. Pocházím z nedaleké Olomouce a v Brně jsem dlouho působil. A i když jsem momentálně v angažmá jinde, je pro mě toto místo velmi důležité. Už když jsem přijížděl na první zkoušku, měl jsem takový příjemný pocit u srdce že se vracím někam, kde to moc dobře znám.

Čím vás hry Kouzelná noc a Letní den zaujaly?
Rád si volím práci svobodně a dobrovolně. Velkou roli pro mě hraje i to, že inscenaci režíruje pan Kaloč. Spoustu velkých rolí jsem v Brně odehrál právě v jeho režii. Byla to například trilogie Dostojevského Bratři Karamazovi, Zločin a trest a Běsi. A třeba zkoušení Hamleta pro mě bylo výsostným zážitkem.

V Mahenově činohře i v brněnském Divadle U stolu vás potkávaly především role s tragickým osudem. To platí i pro postavu v inscenaci Kouzelná noc a Letní den, kterou provází téma sebevraždy. Srovnáte-li váš herecký přístup tehdy a nyní, cítíte nějaký posun?
Samozřejmě že ano. Fáze prožívání v mém životě byla opuštěna a nyní se nacházím ve fázi předstírání. A pokud je to dobře odvedené předstírání, tak to není vůbec na škodu, protože divák si v podstatě platí za to, aby byl podveden. Chce být ošizen a pokud se nám to podaří, tak je divák spokojený.

A vztaženo k dnešní premiéře?
Druhá Mrožkova aktovka Letní den je sice o sebevrazích, ale není možné zde sebevraždu prožívat. Úsměv diváka by mělo navodit to, že jeden chce spáchat sebevraždu, protože se mu nic nedaří, a druhý se chce zabít, protože se mu naopak v životě už všechno podařilo. Jazyk je přesně vybroušený a když přibude nebo naopak odpadne slovo, konstrukce se zhroutí. Vtipné na tom je, že divák dává střídavě za pravdu oběma postojům a říká si, že oba mají vlastně pravdu.

Na jevišti jste umíral téměř pravidelně. Platí to stále?
Už to tak není, i když tvrdím, že každá velká postava by měla na jevišti zemřít. Je fakt, že jsem v Mahence umíral mockrát, stejně jako v Divadle U stolu a když ne, tak jsem si alespoň jako Oidipus vypíchal oči nebo se mi stalo něco jiného strašného. Ale vzpomenu-li minulou sezonu v pražském Národním divadle, tak tam jsem neumřel ani jednou. Tohle téma už mám za sebou a teď mě baví hrát v podstatě cokoliv, co stojí za řeč. Jsou to role, které hraji jinde než na jevišti Národního divadla.

Za roli Raskolnikova, kterou jste ztvárnil v Mahenově činohře, jste získal nominaci na Thálii. Co je pro vás měřítkem hereckého úspěchu?
Nejlepším oceněním je pro mě spokojený divák.

Vysněnou roli nemáte?
Takové role jsem nikdy neměl, protože mě vše potkávalo tak nějak samo. A když už jsem si na něco pomyslel, dokázal jsem si za tím jít. V Olomouci jsem například kdysi viděl inscenaci Svatba Kresčinského, která byla součástí trilogie ruského autora Suchovo-Kobylina. A když jsem přišel do Mahenky tak jsem tak dlouho otravoval, až to pak Zdeněk Kaloč uvedl. A tak se v Brně v jeden večer hrály tři nekonečně dlouhé ruské hry, na které samozřejmě nikdo nechodil. Ale já si svůj sen splnil.

Opravdu už není postava, kterou byste si rád zahrál?
Jeden sen vlastně mám. Jako kluk jsem v Olomouci viděl představení O myších a lidech, kde se mi strašně líbila výrazná postava retardovaného hromotluka Lennieho. Strašně se mi to líbilo a od té doby ve mně zůstalo, takže bych se s touto rolí rád potkal.

Umělecká úroveň inscenací v Mahenově činohře je v poslední době hodně diskutovaná. Jaký na to máte názor?
Od svého odchodu jsem tam neviděl nic, protože jsem na to neměl čas. Proto to nemůžu objektivně zhodnotit. Nicméně něco se ke mně doneslo, a to nejen o umělecké úrovni představení, ale hlavně o lidské nejistotě, která v souboru panuje. Vím, že jsem tehdy odešel za pět minut dvanáct.

Většina lidí, kteří vás neznají z divadla, vás objevila díky roli Harryho v seriálu Pojišťovna štěstí. Souhlasíte?
Pojišťovna štěstí je bezesporu projekt, který mi změnil život. Byl pro mě zásadnější než například film Výlet, který režírovala Alice Nellis a za který jsem získal nominaci na Českého lva, nebo dokonce cenu v New Yorku. Právě Pojišťovna štěstí mě uvrtala v Praze a asi i díky tomu jsem potom začal točit víc. Tehdy jsem začal také hostovat v různých pražských divadlech a z toho vznikla i nabídka Národního divadla.

Podobně úspěšný jako Pojišťovna štěstí byl také seriál Znamení koně. Nechystá se pokračování?
O dalších dílech se mluvilo už při natáčení. Zřejmě se změnou ředitele České televize však zavládlo hrobové ticho a nastanou asi určité změny. A než padne první klapka, je zbytečné o něčem takovém uvažovat. Natáčení mě bavilo, taky proto, že se točilo kolem Olomouce. Měl jsem k tomu blízko také z toho důvodu, že mám vystudovanou technicko-zemědělskou školu.

Zaznamenal jste po odvysílání seriálů větší nárůst popularity?
Samozřejmě že potěší, když se na vás lidi usmívají nebo vám říkají, že vás odněkud znají, nebo vás dokonce osloví jménem… Pokud člověk prostřednictvím televize pravidelně vstupuje do domácnosti lidí, samozřejmě se do povědomí dostanete. Popularitu se snažím vnímat spíše z té příjemné stránky a nijak jí netrpím.

V současnosti v Národním divadle účinkujete v devíti inscenacích. Které z vašich dosavadních rolí vám opravdu „sedly“?
Snad by to byla postava Chramouse ve Šrámkově inscenaci Zvony. Ale stále to vlastně poměřuji s tím, co jsem si prožil v Brně, a to je nesouměřitelné. V Mahenově činohře to pro mě byla velká divadelní hostina, to v pražském Národním divadle tak úplně není. Ale nechci, aby to vyznělo, že mě to trápí a propadám deziluzi.

Když jste do Národního divadla přišel, sžil jste se se souborem hned?
Vlasta Chramostová kdysi řekla: Národní divadlo je klec plná osobností a teprve po deseti letech se tam člověk může trošku cítit jako doma. S tím zcela souhlasím. V divadle jsem sedmý rok a jako doma se tam necítím. Ale je to tím, že tu potřebu nemám. Potřebuji mít kolem sebe kolektiv profesionálů, nepotřebuji mít na jevišti přátele. Zní to nejspíš dost ostře, ale je to tak.

S kým jste si herecky nejvíce porozuměl?
Mám rád poctivou profesionální práci Jiřího Štěpničky. Na někoho sice může působit povýšeným dojmem, ale před jeho vysokou profesionalitou se hluboce skláním.

Jak byste jako herec charakterizoval sám sebe?
Vždy se snažím maximálně ctít autora a maximálně chápat, co po mně pan režisér chce. Jsem přemýšlivý typ člověka, což může vést k jistému dialogu s režisérem, ale vždy se snažím jeho představu naplnit, jak nejlépe umím.

Improvizace vás neláká?
Ne. Na to bych musel mít velký talent a jméno. Je to umění, které si může dovolit jen někdo. Potřebuji, aby konstrukce byla pevná, tak jako třeba teď u Mrožka. Jen tehdy si dovoluji určitý nadstandard, což mi režie Zdeňka Kaloče umožňuje. On mě přesně navede, ale v jisté chvíli se oprostím od toho, abych věci splňoval pouze mechanicky, a začínám si v rámci dané konstrukce žít vlastní život své postavy. To je podle mě správné pochopení Kaločovy práce, protože spousta kolegů se cítí být jeho postupy svázáno.

Jak dlouho po představení žijete osudem své postavy? Změnilo se něco od doby, kdy jste s herectvím začínal?
Ano, změnilo. Když člověk hraje například Raskolnikova pětkrát po sobě, není možné, aby se na pět večerů odepsal ze života a trápil se tím, že zabil sekerou dvě stařeny. Kdysi jsem to tak samozřejmě měl, ale věřím, že kdybych tuto roli hrál teď, tak než autobusem dojedu ze Stavovského divadla domů, tak se z toho proberu a budu se těšit na malou dceru.

Ta vám teď dělá největší radost?
Prožívám šťastné období. Práce mám dost a daří se mi i v osobním životě. Ale neprožívám to bezhlavě, vážím si toho a každý den si říkám, že je to obrovská klika. Na základě toho si dokážu uvědomit výjimečnost některých okamžiků a o to víc si je vychutnávám. Nejen v osobním životě, ale i na divadle.

Kvůli hostování mimo Prahu ale musíte často cestovat.
Na cestě se cítím dobře, nejlépe třeba ve vlaku. Když už jsem totiž někde dva nebo tři dny, už přemýšlím nad tím, kdy odjedu. Snažím se hodně číst, protože jsem toho v životě moc nepřečetl, tak to chci dohnat.

Je v současné době téma nebo kniha, o níž přemýšlíte a napadá vás, že by ji šlo přenést na jeviště nebo do rozhlasu?
Mám třeba strašně rád Sherlocka Holmese, ale ten už byl natočen mockrát a s velkými herci. Jsou to výborně napsané detektivky se stopami hororu a mysteriozity, i když se vše vlastně opakuje. Fascinují mě všechny ty souvislosti. To, že Sherlock kouřil dýmku a hrál na housle, vědí všichni, ale to, že si píchal morfium, ví málokdo.