VYBERTE SI REGION

Brněnská výtvarnice Kateřina Šedá: Moje práce? Někdy tak trochu jako prostituce

Brno /ROZHOVOR/ - Z neznámé vesnice u Brna vytvořila městečko v londýnském stylu, kam se sjíždějí lidé z celého okolí. Brněnská výtvarnice Kateřina Šedá strávila projektem nazvaným Bedřichovice nad Temží pět let života. Ve čtvrtek náves slavnostně otevřela. Měla přitom i jiné starosti. Na začátek týdne jí totiž lékaři stanovili termín porodu. Ještě včera ovšem aktivně běhala po městě a do porodnice se ani zdaleka nechystala. „Všichni by byli nadšení, kdybych symbolicky porodila ve čtvrtek, kdy se náves otevírala. To jsem ale neměla v plánu," tvrdí umělkyně.

6.9.2015 1
SDÍLEJ:

Brněnská výtvarnice Kateřina Šedá.Foto: DENÍK/Ludmila Korešová

Tento týden jste otevřela bedřichovickou náves, vypravila dceru do první třídy a ještě každým dnem očekáváte příchod nového potomka na svět, jak jste to dokázala všechno skloubit?

Upřímně řečeno, moc se to skloubit nedá. I kdybych řekla, že mám poměrně dost energie, celé léto bylo velmi náročné. Panovala hrozná vedra, která v těhotenství snáším ještě hůř. Hodně mi pomohli všichni spolupracovníci i manžel, který mi dělá asistenta. Když práce finišovaly, musel hlavně zabavit dceru. Naučil se mezitím dokonce vařit, péct i uklízet.

Ale nakonec jste to zvládla…

Náves jsme chtěli otevřít už před rokem, ale nezvládli jsme v termínu vybrat stavební firmu, takže jsme vše odložili. Ze začátku to vypadalo, že ani letos nebude do třetího září všechno hotové, ale nakonec se to podařilo. I když některé dokončovací práce připadly na poslední chvíli.

Kromě Bedřichovických jste kdysi pracovala například i s obyvateli Ponětovic na Brněnsku. Co vás fascinuje na vesnicích?

Není to tak, že se zaměřuju jen na ně. Pracovala jsem i se sídlištěm v Líšni, kde bydlí dvacet tisíc obyvatel. Menší vesnice mě ale zajímají víc, protože je to prostředí, kde jsem vyrostla a je mi vlastní. Řeším si tak vlastně i svoje osobní problémy.

Které například?

Vadilo mi, že si moji sousedé v Líšni postavili dvoumetrový plot, přes který nebylo nikam vidět. To mě inspirovalo k vytvoření projektu Furt dokola, který měl za cíl, aby lidé svoje ploty překonali. V Berlíně jsem potom nechala postavit repliky plotů a pak tam převezla i sousedy, aby je společně překonali.

Brněnská výtvarnice Kateřina Šedá.

Takže vás inspiruje hlavně vaše okolí?

Práce v místech, která člověk nezná, je mnohem náročnější. Musíte se nejdřív důkladně seznámit s tamním prostředím a proniknout do něj. Naopak v blízkosti mého rodného místa se dějí věci, které znám, vím, co se řeší a že mi ten vysoký plot leze hrozně na nervy.

Bedřichovický projekt začal před pěti lety, kdy jste s částí obyvatel odjela do Londýna. Proč právě tam?

Chtěla jsem nějakým způsobem přenést malou vesnici do města. Původně jsem ale plánovala, že to bude Brno nebo Praha. Shodou okolností se mi v té době ozvala londýnská galerie Tate Modern a nabídla mi spolupráci. Byla to skvělá příležitost k propojení s tímto projektem. Nebyl to záměr, prostě to přišlo v ideální chvíli.

Úkolem lidí bylo na nábřeží Temže prožívat běžný den, zametat, rybařit. Jak jste je k tomu přesvědčila?

Když jsem poprvé přišla do kulturního domu v Bedřichovicích, lidé si mysleli, že je to podvod. Měli pocit, že je budu nutit kupovat hrnce a mixéry. Nikdo nevěřil tomu, že jim někdo zaplatí cestu do Londýna, aby tam dělali něco takového. Přišlo jim to postavené na hlavu. Musela jsem nejdřív získat jejich důvěru.

A jak se vám to povedlo?

Nejdůležitější asi bylo, že jsem vždycky splnila svůj slib. Když jsem řekla, že se něco stane, tak se to taky stalo. Vím, že si mě lidé prověřovali na internetu nebo si zajeli do jiných vesnic, kde jsem dřív pracovala. Teď už jsme problém důvěry překonali. Lidé mě poznali. Kdybych jim řekla, že půjdeme společně skákat bungee jumping, tak už by se nikdo nedivil.

Kdysi jste uvedla, že právě problémy vás inspirují. Vaše projekty ale ukazují, že se všechno dá brát s lehkostí a humorem…

Je dobře, že to tak působí. Pro mě je důležité nejen na problémy poukázat, ale nějakým způsobem je vyřešit. Jen ukázat a nabourat stereotypy mi ale nestačí. Snažím se přímo o samotnou proměnu. Neláká mě udělat projekt o bezdomovci a představit jeho život, chci situaci rovnou změnit, aby přestal být bezdomovcem.

Takže cíl vaší práce je změnit chování lidí, jejich zvyky i rutiny?

I když se každý projekt odlišuje, můj záměr je vždycky změnit chování lidí, a to trvale. V Bedřichovicích mi šlo o to, aby se tamní obyvatelé mohli poznat v nových souvislostech. Běžně se třeba nevidí v pyžamech na ulici. Moji rodiče se vždycky styděli jít na náměstí v teplákách, takže to chápu. Lidí, kteří dokážou překonat sami sebe a udělat něco takového, si neskutečně vážím.

Znamená to, že se také účastníte akcí spolu s ostatními?

Určitě. Přijde mi neuvěřitelné, když člověk takhle překoná svoje hranice. Když se snažím lidem vytvořit nějaký program, který má změnit jejich chování, tak mě velice zajímá, jestli dokážu sama vystoupit z nějaké zaběhnuté role. Ve chvíli, kdy se nedokážu překonat já, tak jak bych k tomu mohla přesvědčit ostatní?

Kdy jste se třeba takhle překonala?

Po rozvodu s bývalým manželem jsme spolu měli velmi složitý vztah. Nedokázala jsem se mu ani podívat do očí a navázat s ním kontakt. Dceru jsme si vždycky předávali pomocí babiček, abychom se nemuseli vidět. Už delší dobu jsem se chtěla věnovat tématu o rozvodech. Pak jsem ale pochopila, že když si to nejsem schopná vyřešit sama u sebe, nemůžu problém nijak uchopit. To byl důvod, proč jsem se pokusila něco změnit.

Jak jste to udělala?

Byl to úplně šílený nápad, ale rozhodla jsem se pro léčbu šokem. Vymyslela jsem, že strávíme tři dny v kuse s bývalým i současným manželem a naší dcerou.

Brněnská výtvarnice Kateřina Šedá.

Všichni s tím souhlasili?

Překvapivě ano. Celou dobu jsme museli trávit čas společně a dělat všechno, co chtěla dcera. Například nám poručila společně tancovat, nakonec spolu museli vytvořit pár můj bývalý a současný muž. Dcera nás při všem natáčela na kameru, takže z toho vznikl i film, který jsem posléze ukázala lidem. Bylo to neuvěřitelné, ale od té doby se spolu všichni bavíme.

A nebylo těžké pak film veřejně ukazovat?

Částečně ano, ale pomohlo mi to. Jsem v tomhle tak trochu masochista. Mám ale dojem, že pokud v nějakém projektu postavím lidi v pyžamech na ulici, tak musím být schopná taky udělat něco tak šíleného.

Ne každá rodina by ale na takový nápad přistoupila…

To je pravda. Mám štěstí, že oba dva manželé, bývalý i současný, jsou hodně otevření. Jinak by se mnou asi nemohli fungovat. Tahle moje práce je jako životní styl, zabírá mi i veškerý volný čas.

Svou rodinu jste zahrnula i do projektu To je jedno, za který jste před deseti lety získala Cenu Jindřicha Chalupeckého, o co šlo?

Moje babička se tehdy rozhodla, že odchodem do důchodu končí veškerá její aktivita. Dostalo se to tak daleko, že přestala vařit, uklízet i nakupovat. A veškerý svůj čas trávila se psem v posteli. Donutila moje rodiče, aby se o ni zcela starali, i když byla zdravá. Takže se to stalo problémem celé rodiny a já jsem to chtěla nějak vyřešit.

Jak?

Například jsem se k ní nastěhovala, protože jsem doufala, že bude mít potřebu se o mě starat. Nic ale nefungovalo. Babičce bylo všechno jedno.

Kdy se to zlomilo?

Babička pracovala třiatřicet let v obchodě s domácími potřebami a nářadím. Jednou jsem se jí zeptala, jak vypadá okružní pila, a ona mi ji nakreslila ve třech velikostech, které nabízeli, i s cenami. Říkala jsem jí, že to nemusí kreslit všechno, že je to jedno. A tehdy poprvé mi oponovala, že tohle jedno není. Takže jsme babičku vytáhli z letargie tím, že jsme postupně začali rekonstruovat celý obchod. Pamatovala si všech 650 druhů zboží.

Všechny babička nakreslila?

Ano, ale nebylo to jednoduché. Tvořila jen tehdy, když jsem na ni mluvila. A to je tři roky v kuse docela náročné. Nakonec se nám ale podařilo zrekonstruovat celý velkoobchod, včetně všech druhů zboží i cen. Bylo navíc strašně zvláštní vidět, jak se její tvorba měnila. Dva měsíce před smrtí začala předměty kreslit shora, jako kdyby se nad nimi vznášela. Na svých posledních obrázcích pak kreslila dopravní prostředky, jako kdyby chtěla odjet. Když si člověk uvědomí, že měsíc poté zemřela, není to jen obraz obchodu, ale spíš její životní cesty.

Takže cena byla částečně i pro vaši babičku?

Určitě, je to hlavně její zásluha. Babička se tehdy taky asi po dvaceti letech podívala do Prahy na vyhlašování ceny. Jinak jen ležela. Někteří lidé říkali, že jsem si to nakreslila sama, což ji naštvalo. Takže jim chtěla dokázat, že je to její dílo. Brala jsem to vždycky jako naši společnou cenu.

Teď když jste skončila s Bedřichovicemi, plánujete se tam ještě někdy vrátit?

Moje idea byla celý projekt po pěti letech uzavřít. Chci, aby se tamní obyvatelé měli možnost ke všemu postavit sami a rozhodnout se na tom buď dál pokračovat, nebo ne. Jsem ale nevyzpytatelná, nemůžu vyloučit, že se tam třeba za tři roky nevrátím a něco nevymyslím. Na slavnostním otevření návsi jsem navíc získala čestné občanství Bedřichovic, které mě trošku zviklalo, že bych možná měla dál pokračovat.

Plánovala jste, že bude projekt trvat tak dlouho?

Na začátku vůbec ne. Přišla jsem do vesnice s představou, že tam s lidmi podniknu jednoletý projekt. Když jsme se ale vrátili z Londýna, viděla jsem, jak jsou pozitivně naladění, a rozhodla se s obcí pokračovat pět let. Dlouho jsem hledala místo, se kterým bych mohla dlouhodobě pracovat, a žádné se mi nezdálo, že je toho schopné, až Bedřichovice.

Dá se tedy říct, že jsou i vaše srdeční záležitost?

Často se přistihnu, že nad nimi přemýšlím jako nad místem, kde bydlím. Přitom žiji úplně jinde. V Bedřichovicích ale znám většinu tamních obyvatel a některé považuji za přátele. Stejně to mám i v jiných vesnicích, kde jsem třeba byla jen krátce. V tom je moje práce tak trochu jako forma prostituce někam jdu, navážu vztah a hned zase musím odejít.

Plánujete se teď naplno věnovat rodině a dát si pauzu?

Pauzu si v žádném případě dát nemůžu. Práce mi navíc hrozně pomáhá. Například v těhotenství, kdy mi bylo hodně špatně, mě držela nad vodou. I když to bylo těžké skloubit, tak mi to zároveň pomohlo nepřemýšlet ne-ustále nad mým stavem.

Čemu se budete věnovat dál?

Připravuji mezinárodní festival hudebníků v tramvajích v Helsinkách. Umělci z celého světa, kteří běžně hrají v dopravních prostředcích, tam budou celý týden jezdit v tramvajích a hrát. Mám i nabídku vytvořit projekt pro High Line v New Yorku nebo na okraji Paříže.

Brněnská výtvarnice Kateřina Šedá.

Autor: Martina Řihánková

6.9.2015 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

Rezidentní parkování v Brně se odkládá. Město nestihlo přípravy

Brno – Několik desítek minut objíždí každý večer Petr Bednář okolí svého bydliště v brněnské Grohově ulici, když hledá parkovací místo. Už v dubnu příštího roku mu mělo pomoci rezidentní parkování. Představitelé města jeho start ale odkládají až na září.

Průměrná mzda na jihu Moravy vzrostla o pět procent na 26 413 korun

Brno - Průměrná mzda v Jihomoravském kraji vzrostla ve 3. čtvrtletí meziročně o pět procent na 26.413 korun. Zaměstnanci si tak v průměru polepšili o 1261 korun. Reálný růst mezd s ohledem na inflaci dosáhl 4,5 procenta. Vyplývá to z informací, které v pondělí zveřejnil Český statistický úřad (ČSÚ).

AKTUALIZOVÁNO

Zátah revizorů v rozjezdech: Pozvracím vás, hrozil černý pasažér

Brno /REPORTÁŽ/ – Téměř prázdnými ulicemi nočního Brna se řítí potemnělý autobus. Navzdory tomu, že v něm sedí devět revizorů a osm strážníků, světla v kabině jsou zhasnutá. „Je to proto, aby působil nenápadně," vysvětluje mluvčí brněnských strážníků Jakub Ghanem. Autobus totiž jede na další ze zátahů revizorů v nočních linkách, takzvaných rozjezdech. O víkendu při něm zkontrolovali dvanáct autobusů, chytli téměř sto černých pasažérů. Za jedinou noc revizoři dokáží zkontrolovat až devět set cestujících.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies