VYBERTE SI REGION

Charisma Václava Havla? To nelze zopakovat, říká politolog Lubomír Kopeček

Brno /ROZHOVOR/ - Od studentské demonstrace na Národní třídě v Praze v pondělí uplyne už čtvrtstoletí. Přinesla demokracii, s její podobou ale podle průzkumů většina lidí dnes není spokojená. „Neexistuje doba, kdy nikdo na nic nenadává. Je to lidská přirozenost," konstatuje brněnský politolog Lubomír Kopeček.

17.11.2014 48
SDÍLEJ:

Brněnský politolog Lubomír Kopeček.Foto: DENÍK/Attila Racek

Můžeme být hrdí na polistopadový vývoj naší země?

Je to úspěšné období českých dějin. Když ho srovnám s režimy, které u nás vládly dřív, ať už s komunistickým nebo ještě nacistickým, musíme polistopadové období brát jako něco, co je nejenom z hlediska kvality života, ale i svobody a možností uplatnění někde úplně jinde.

Konkrétněji?

Situace po roce 1989 nabízí obrovské možnosti prosadit vlastní zájmy, ambice a potřeby. Dobrý příklad je cestování, podnikání či sport. Můžeme si toho prostě dovolit mnohem víc. Dá se pochopitelně debatovat o tom, v čem se polistopadová demokracie liší od prvorepublikové. Sice na spoustu věcí můžeme nadávat, ale i ve srovnání s první republikou, která je často označovaná za zlatou éru, jsme na tom teď výrazně lépe. Nejen materiálně.

Lze tedy říct, že pořád žijeme v demokracii?

Nejenže žijeme v demokracii. Žijeme dokonce v poměrně úspěšné demokracii. I přes to, že je to režim, se kterým nejsou všichni spokojení a který často kritizujeme.

Může být lepší?

Neodmítám názor, že tenhle politický režim by mohl být lepší v řadě ohledů, jako je třeba stabilita vlády či fungování politických stran.

Co se tedy podle vás udělalo špatně, že lidé na současnou politiku nadávají?

Roli hraje víc faktorů. Jedna věc je pochopitelně přirozená lidská nespokojenost. Nepamatuju si dobu, se kterou by lidé byli spokojení.

A další důvody?

Jsme o řadě věcí dnes mnohem lépe a víc informovaní. Někdo něco prohlásí a okamžitě se kolem toho zvedne lavina reakcí. Řada věcí nám občas přijde mnohem horší, než by ve skutečnosti byly, kdybychom tady neměli internet, jako ještě před nějakými patnácti lety. Evergreen české politiky je nestabilita vlád. Příklad může být třeba bývalá Nečasova. Lidé pak mají pocit, že politici řeší spíš svoje vlastní problémy, než aby se věnovali zájmům země, kterou reprezentují. Jenže je nutné říct, že za to do jisté míry nemůžou sami politici, ale nastavení některých prvků politického systému, které tady máme.

Závěr roku 1989 byl ještě plný iluzí. Proč myslíte, že to „prasklo" zrovna v tu dobu?

Normalizační režim, který tady vládl od roku 1968, vytvářel uspořádání, které stálo na jakési sociální smlouvě se společností. Ta počítala s tím, že Československo se nemůže vymknout z Východního bloku, přičemž garantovala relativně přijatelnou životní úroveň výměnou za to, že se nebudeme bouřit. Na konci osmdesátých let to přestalo platit. Začínaly se hroutit režimy v okolních zemích Východního bloku. Druhý faktor je ekonomický. Přestalo fungovat centrální plánování. Stupňovaly se problémy s dostupností řady zboží symbol doby je stát ve frontě na kdeco.

Jste odborník na diktatury. V čem byla československá specifická ve srovnání s jinými zeměmi Východního bloku?

Masové represe jako v padesátých letech už skončily. Stranická legitimace byla spíš pracovní knížka než výraz sounáležitosti s komunistickou stranou. Na druhou stranu třeba na rozdíl od Maďarska režim neexperimentoval v oblasti hospodářství. Centrálně plánovaný model padesátých let tady pořád fungoval. Soukromé podnikání až na drobné výjimky skoro nikdo neznal.

Proč se u nás tento model tak dlouho udržel?

Je dobré se podívat na skupinu lidí, kteří byli v čele režimu. K moci se dostali díky vstupu vojsk Varšavské smlouvy a jakákoli reforma, ať už ekonomická nebo politická, z jejich pohledu zaváněla myšlenkami Pražského jara a rokem 1968. Jakékoli otevření Pandořiny skříňky reforem bylo pro ně nebezpečné.

Jaký vliv na pád režimu měli disidenti?

Význam a početnost opozice v Československu se nedá srovnat s Polskem a do značné míry ani s Maďarskem. Československý disent až do konce režimu byl velmi málo početný a od většiny společnosti dost izolovaný. To přestalo platit až v posledních dvou letech existence komunistického Československa.

Proč se tak málo projevovali?

Riskovat opoziční aktivitu považovala většina lidí za příliš nebezpečné. Disent byl také v určitém smyslu dost specifický. Nejviditelnější byl Václav Havel. Jeho představy nebyly mnohdy pro běžného člověka příliš srozumitelné. Havlovská, na morálce založená představa „života v pravdě" příliš neoslovovala.

Jak je možné, že se stal ikonou? Je to jen o kouzlu osobnosti?

Havel byl do roku 1989 mezinárodně vnímaná a respektovaná osobnost. Ještě v listopadu 1989 byl ale pro značnou část lidí málo známý. Veřejně známou osobou se stal až po volbě prezidentem.

Proč se stal vůdčí postavou?

Skupina, ve které se pohyboval, byla velmi intelektuální, a on byl intelektuál par excellence. Měli jsme tady člověka, který byl současně schopný nejen oslovovat umělecky svými hrami, ale také oslovovat i některými svými názory v této skupině. Samozřejmě hraje roli i to, že měl velké kouzlo osobnosti. Havel získal obrovskou reputaci díky tomu, co znamenal v zahraniční politice. Jeho charisma a renomé se tady nedá zopakovat.

Převrat se uskutečnil téměř bez násilí, hlavně v porovnání s jinými zeměmi Východního bloku. Proč Sovětský svaz proti revoluci u nás nezasáhl?

Sovětský svaz měl obrovské hospodářské problémy. Gorbačov hodně doufal v pomoc Západu. Kdyby se pokusil o vojenský zásah, tak by tato šance zmizela. Země měla také čím dál větší národnostní problémy.

Měly podle vás na vývoj u nás vliv události v jiných zemích, třeba v Německé demokratické republice?

Změny v jiných zemích se u nás samozřejmě projevily na změně atmosféry. Lze to nazvat domino efektem prostě padá jeden režim v bloku za druhým.

Začalo to všechno v Praze. Ale jakou roli v tom hrálo Brno nebo jižní Morava?

Disent před rokem 1989 byl ponejvíc pražská záležitost. V Brně bylo určité podhoubí. Asi bych ho označil za druhé město, které ovšem bylo z hlediska významu někde hodně daleko za metropolí. Listopad a prosinec 1989 v Brně měly podobný scénář jako jinde v českých zemích. Lidé protestovali, stávkovali a hlavní hybatel bylo Občanské fórum. Až od počátku roku 1990 se dění v Brně mírně vymklo z celorepublikového, kdy se tady projevil ostrý spor mezi umírněnými reprezentovanými Jaroslavem Šabatou a radikály v čele s Petrem Cibulkou.

Proč mělo na změny v roce 1989 tak zásadní vliv studenstvo?

Generace po roce 1968 hodně poznamenal vstup vojsk Varšavské smlouvy a likvidace Pražského jara. Pasivita a neochota jít do nějakých protestních akcí tím byla silně ovlivněná. Generace, která byla v roce 1989 na vysokých školách, už tuhle zkušenost neměla. A mládí samozřejmě bývá radikálnější.

Kde vás revoluční vlna zastihla?

Jsem asi dost typický produkt socialismu osmdesátých let. Byl jsem člověk z malé vesnice, který s žádnou opozicí nikdy nepřišel do kontaktu. V roce 1989 jsem byl první rok na střední škole. Sousedila s kasárnami a sovětské vojáky jsme pochopitelně potkávali. To do jisté míry také připomínalo, v jakém prostředí se člověk pohyboval a kdo tu pobýval.

Byl jste se podívat na nějakou demonstraci v Olomouci?

Samozřejmě. Byl to poměrně silný zážitek. Na druhou stranu, když je člověku čtrnáct a nepochází z výrazně politického prostředí, tak na řadu věcí nemá úplně jasný názor. Pro nás byl základní moment, že nastává určitá změna. To, co tady následně vznikne, si podle mě nedokázal představit nikdo z nás.

Co si pamatuje z éry socialismu?

Jako fotbalista jsem třeba chodil v dresu do prvomájového průvodu. Pamatuji si také, že jsem jednou jako pionýr stál stráž u voleb. Zpětně mi to přijde dost bizarní.

Byla chyba nezakázat komunistickou stranu?

Nová elita spojená s Občanským fórem sice demontovala instituce a mechanismy starého režimu, ale nepostupovala v řadě ohledů radikálně. Naopak se s některými představiteli starého režimu dohodla. Měli jsme tady i myšlenku národního porozumění a sametová revoluce také nebyl prázdný výraz. O zákazu komunistické strany na začátku roku 1990 vůbec neuvažovala.

Mnozí politici se prostě jen přesunuli do jiných stran. Jak to vnímali lidé?

V českých zemích bylo v listopadu 1989 asi milion členů KSČ, což je ve Východním bloku snad nejvíc. Co můžete dělat, když je někdo z každé druhé rodiny člen strany?

Jak si stojí KSČM dnes?

Jsme unikát. Ve východní a střední Evropě jsme jediná země, snad s výjimkou Moldávie, kde přežila komunistická strana jako voličsky významná síla. Přičemž z hlediska vztahu k minulosti je to opravdu strana, která se pořád chápe jako komunistická se silnou nostalgií po době před rokem 1989.

A jaká je její budoucnost?

Z pohledu na věkovou strukturu členů s průměrem třiasedmdesát let je zjevné, že vymírá. Ale může oslovovat i nespokojené protestní voliče.

Existuje reálné riziko, že se k nám vrátí diktatura?

Zatím se mi nezdá, že je pro značnou část současné společnosti nějaká nedemokratická alternativa atraktivní.

Je škoda, že něco z éry komunismu zaniklo?

Výhodný mi přišel tehdejší systém výchovy mládeže, třeba fotbalové přípravky.

Politolog Lubomír Kopeček.

HANA FLORIANOVÁ

Autor: Redakce

17.11.2014 VSTUP DO DISKUSE 48
SDÍLEJ:

OBRAZEM: Mikuláš rozdával dobroty odvážným dětem na náměstí Svobody

Brno – Děti v centru Brna po roce opět přivítaly Mikuláše spolu s jejich pomocníky anděly a čerty, kteří dorazili na náměstí Svobody v pondělí krátce po setmění. „Akce začala na Zelném trhu, kde byl velký sraz Mikulášů. Odtud se spolu vydali na náměstí Svobody, kde farář Tomáš Koumal dětem vysvětlil třeba to, proč si svatého Mikuláše připomínáme," řekla mluvčí brněnského turistického informačního centra Gabriela Peringerová.

Na Orlí v nákupní galerii vyrostl Strom splněných přání

Brno – Malá Rozálie z Domova svaté Markéty pro matky a děti v tísni si přeje letos k Vánocům mluvícího medvídka. Splnit přání jí a dalším třiašedesáti dětem z tohoto domova mohou zájemci prostřednictvím Stromu splněných přání v Obchodní Galerii Orlí. „Lidé, kteří přicházejí do galerie, mohou přáníčko ze stromu vzít a zakoupit na jeho základě dárky dětem z rodin, které si je nemohou dovolit. Dárky pak přinesou zpět pod stromeček," uvedla vedoucí domova Monika Žewucká.

Sjezdovka u přehrady: pozemek stále chybí

Brno - Lyžařská sjezdovka snadno dostupná z Brna a sportovní vyžití pro děti a mládež versus snaha zachovat lesní porost v už tak přetížené rekreační oblasti v době boje se suchem. Podnikatel Pavel Trčala plánující vybudovat lyžařský areál na kopci Chochola nad Roklí u Brněnské přehrady a majitel pozemku Lesy České republiky ani více než rok od představení záměru nenašli společnou řeč. Brňané se tak sjezdovky u přehrady zatím nedočkají. Trčala se snaží získat podporu Brna i kraje.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies