VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Daniela Tugendhat: Brno se neumí o vilu postarat

Vídeň /FOTOGALERIE/ - Daniela Hammer­Tugendhat ve slavné funkcionalistické vile v Brně nikdy nežila. Přesto k ní má hluboký vztah. Ve vile Tugendhat žili její rodiče, kteří kvůli svému židovskému původu museli před druhou světovou válkou emigrovat do Venezuely.

15.3.2009 11
SDÍLEJ:

Daniela Hammer-Tugendhat.Foto: DENÍK/Tomáš Škoda

Mluvit o matčiných vzpomínkách na život ve vile či o svém vyrůstání v Jižní Americe se Daniela Hammer­Tugendhat zdráhá. Vše už prý vypověděla v rozhovorech a v knihách. Pokud však jde o kritiku města, které vilu s pohnutým osudem spravuje, volí tvrdá slova. „Brněnské vedení v čele s primátorem obnově moderní architektury nerozumí a není schopné vilu opravit. Teď to ví celý svět,“ tvrdí v exkluzivním rozhovoru pro Brněnský deník Rovnost jeden ze tří potomků původních majitelů slavné vily Tugendhat.

Pořád není jasné, kdy město Brno začne vilu Tugendhat opravovat. Špatný stav domu děsí památkáře, ale také odborníky ze zahraničí. Jak oddalování rekonstrukce působí na vás?
Jsem zoufalá a trápí mě to, protože město nedovede vilu opravit. To je teď jediné, o co rodině jde, protože je nejvyšší čas s rekonstrukcí začít. Na druhou stranu je skvělé, že se ozývají zahraniční odborníci. Politici slyší jen na jedno. Když na ně tlačí experti zvenčí. A teď už ví celý svět, že se město není schopné o vilu postarat. Dělá to Brnu špatnou pověst, a to je to jediné, čeho se politici bojí.

Ozývá se i organizace UNESCO, na jejímž seznamu památek vila figuruje.
Bylo by opravdu smutné, kdyby UNESCO vilu ze seznamu vyloučilo. Jen doufám, že tomu tak nebude. Záleží na městě, aby ukázalo, že je schopné se o vilu postarat. Když UNESCO vilu vyškrtne, bude to už definitivní tečka za vším. Doufám, že se Brno včas poučí.

Uvažuje rodina Tugendhatů, že se bude s městem soudit?
Přemýšleli jsme o tom, ale ustoupili jsme. Mohli jsme to udělat a u českých či zahraničních soudů bychom měli velkou šanci uspět. Jenže jsme věděli, že pokud se budeme soudit, potrvá to roky a vila se opravdu rozpadne. A rodina Tugendhatů za to ponese vinu. Nemělo by to žádný smysl. To, co rodina chce, je důkladná oprava vily. Doufám, že začne brzy a budou se na ní podílet restaurátoři a památkáři z různých zemí.

Jaký je největší problém, který trápí vilu v současnosti?
Samozřejmě schodiště, které se rozpadá, a hlavně vlhkost a narušená kanalizace. To jsou věci, které je potřeba opravit hned. A pak jsou tu problémy jiného rázu. Věci, kvůli jejichž zanedbání dům nespadne, ale jsou důležité. Jako třeba omítky. Můj manžel, který je specialistou v restaurátorství, je před několika lety zkoumal se studenty. Našel originální omítku, které je v domě osmdesát procent. Není bílá, ale podobná mramoru. Omítka budovy je důležitá proto, jak dům působí. Architekt vily Ludwig Mies van der Rohe dělal věci jednoduché, ale dokonalé. Důležitá pro něj byla dokonalost materiálu, proporcí, barvy i povrchu.

Před měsícem krajští památkáři městu nařídili, aby vilu opravilo do roku 2010. Stihne to?
To vůbec není možné! Mělo by smysl, kdyby nařídili, že do toho termínu musí začít. Ale nemá smysl, aby říkali, že mají skončit do roka a půl. Důkladná oprava bude trvat roky. Odborníci, kteří vilu dobře znají, říkají, že oprava bude trvat tři nebo čtyři roky.

Než jste v roce 2007 zažádali s rodinou o navrácení vily, věřila jste, že město je schopné ji opravit?
Doufali jsme v to. To je také důvod, proč jsme nežádali o restituci v devadesátých letech. Kdybychom to udělali, bylo jasné, že nám vilu vrátí. Ale nechtěli jsme dům pro sebe nebo jej prodat. Chtěli jsme, aby byl přístupný lidem a aby byl dobře opravený. V průběhu uplynulých osmnácti let jsme Brno navštívili nesčetněkrát, abychom o budoucnosti vily diskutovali. Mohla to být šance pro dům a pro město. Jsem historička umění a můj muž je jedním z mála odborníků na obnovu moderní architektury. Ale brněnští politici nás neposlouchali.

Sama rodina by na rekonstrukci neměla peníze, potřebuje tedy prostředky města.
Nemáme peníze, naše dědictví je ve vile Tugendhat. Vždy jsme to věděli a nikdy jsme neříkali, že si dům necháme a opravíme. Založili bychom nadaci ve spolupráci s městem. Zkoušela jsem to vysvětlit brněnskému primátoru Onderkovi. Mohli jsme dostat peníze ze zahraničních organizací nebo od lidí, kteří mají eminentní zájem se na opravách podílet. Jsou to všichni profesionální restaurátoři, rodina by se účastnila jen zčásti.

Primátor ale tvrdí, že váš nápad vytvořit nadaci je jen způsob, jak získat vilu zpět. A to město nikdy nepřipustí.
Nebylo možné s ním o tom mluvit. Snažila jsem se mu vysvětlit, že by to bylo dobré pro město i pro dům. Když obnovujete tak výjimečnou stavbu, musíte také přizvat odborníky ze zahraničí – je to záležitost mezinárodní spolupráce. Na opravě by se měli podílet památkáři a restaurátoři, nejen architekti. Jen odborníci vědí, jak při opravě postupovat. Onderka o tom neví nic. Neobviňuji jej, je to primátor, ale měl by si uvědomit, že celý svět dění kolem vily sleduje. Onderka by měl ustavit mezinárodní komisi, která rozhodne o tom, jak budou opravy postupovat. Bez restaurátorů můžete architekturu vily zničit.

Spousta lidí vaší rodině zazlívá, že prodala torzo Kráčející ženy od Wilhelma Lehmbrucka ihned po tom, co je získala v restituci. Bojí se, že byste totéž udělali s vilou.
Víte, kde torzo po celou dobu bylo? Bylo zavřené v Moravské galerii a nikdo si je nemohl prohlédnout. Nikdo je ani neznal a nevěděl, že existuje. Primátor i vedení galerie tvrdili, že až bude vila opravená, nikdy se do ní torzo nevrátí. Protože je to příliš nebezpečné. Je to náš majetek – jak o něm někdo jiný může rozhodovat? Mě ta reakce velmi rozzlobila. Čtyři kusy originálního nábytku, náš další zrestituovaný majetek, jsme navíc ponechali v Moravské galerii s tím, že se po opravě vrátí do vily.

Strana zelených nyní tvrdí, že vinu za prodlužování termínu oprav nese bývalý primátor Petr Duchoň. Podle ní neposlouchal námitky architektů kolem Jana Sapáka, že bývalá soutěž na projekt byla špatně vypsaná a vítězství společnosti Omnia je neplatné.
Architekt Sapák ani nikdo další podle mě nezná projekt Omnie. Jen ho kritizuje. Projekt ale neznáme ani my. Byl však jediný, který počítal s přizváním restaurátorů. Ale jinak jej nemohu posoudit. Sapák je proti, protože je přesvědčený, že jedině on může vilu opravit. Vím, že je to odborník, ale to, co dělá teď, vile jen ubližuje. Než začaly soudní tahanice, tak jsme si přáli, aby Sapák vilu opravoval. Teď je ta hádka velkou přítěží pro vilu.

Město chce vypsat konkurz na firmu, která celý projekt opravy zaštítí. Od projektové dokumentace, přes stavbu až po památkové obnovy.
To je úplně bláznivé, a navíc strašně hloupé. Město nemá ani potuchy o tom, jak by práce měly probíhat. Obnova starého domu není jen otázka architektury. Specialisté na dřevo, kov či omítky o tom velice dobře vědí. Pokud toto bude řešit stavební firma sama, tak dům zničí. Když jste nemocný a máte problém se žaludkem, nemůžete jít k zubaři. To je to, co město nechápe. Začínám se zlobit, protože osmnáct let diskutujeme a snažíme se to vysvětlovat.

Odborníci se nemohou shodnout, jestli dům opravit tak, aby se dostal do maximálně autentického stavu, nebo naopak na stavbě ušetřit. Jaký názor zastáváte vy?
Určitě je nutné budovu přivést do co nejautentičtějšího stavu. Je to jeden z nejdůležitějších moderních domů na světě. Je v něm stále hodně věcí, které jsou původní. Takže opravdu dává smysl udělat to nejdokonaleji, jak to jen jde. Byla by škoda dům zničit. Je tolik staveb na celém světě, včetně stovek kostelů, které rekonstrukce zničila. Když strhnete původní povrch a dáte tam něco jiného, je vše navždy ztraceno. Jestliže to uděláte pořádně, stojí to mnohem více. A také to chce čas.

Jenže některé věci, jako okenní skla o velikosti třikrát pět metrů, již asi nahradit nejde.
To sklo již neexistuje. Makassarský eben, ze kterého byla původní stěna v sekci jídelny, sice existuje, ale novou stěnu z tohoto dřeva již z ekologického hlediska vyrobit nelze. Ve vile teď stojí stěna falešná a pro mě je to strašný pohled. Samozřejmě není možné přivést dům do stavu, jako by byl nový. Ale důležité je, aby odborníci zakonzervovali originální části. A těch je ve vile dost.

Ve vile jste nikdy nežila, ale jak na ni vzpomínala vaše matka?
Vyprávěla mi o ní, byla s vilou úplně srostlá. Byla jsem s ní při první návštěvě na první mezinárodní konferenci o vile Tugendhat v Brně v roce 1969 a pak o rok později. Ve vile sídlila nemocnice pro děti. Matka se snažila spolupracovat s architektem Kalivodou, který chtěl přestěhovat nemocnici a vilu opravit. V tom roce ale zemřela při autonehodě. Architekt Kalivoda krátce nato umřel také.

Jste kunsthistorička, historii umění jste studovala a mnoho let i vyučujete. Zájem o umění ve vás vzbudila rodina?
Matka se zajímala o umění a já s ní hodně cestovala. Navštěvovaly jsme spolu muzea ve Španělsku, v Itálii a ve Francii. Pak jsem se ze Švýcarska přestěhovala, abych mohla studovat univerzitu ve Vídni. Otec zemřel, když mi bylo jedenáct, proto stále mluvím o své matce.

Říkala jste, že jste viděla vilu poprvé v roce 1969, to vám tedy bylo třiadvacet let. Jaké jste měla při tom pocity?
Udělalo na mě obrovský dojem, když jsem pozorovala matku, která vilu opět spatřila po dlouhé době. Bylo to emocionální shledání a já ty pocity s ní sdílela. Navíc se matka v Brně setkala se spoustou svých přátel, o kterých ani nevěděla, že žijí.

Jak moc vilu za války poničilo nacistické gestapo a posléze i Rudá armáda?
Vila Tugendhat byla v mnohem horším stavu, než je teď. Walter Messerschmidt, který v ní měl sídlo, tam změnil spoustu věcí. Oprava v osmdesátých letech pak znamenala dobré i špatné změny. Město ve vile chtělo zřídit penzion pro zahraniční smetánku, která Brno navštíví třeba jen na jednu noc. Jako například Lady Diana nebo princ Charles. A těmto záměrům chtělo přizpůsobit i její vybavení, takže třeba koupelnu udělali nově. Vyhodili z ní i původní dlaždice. Takové věci jsou ztraceny navždy. Ale nebyla to chyba architekta, ale města. Je to otázka moci. Když si město poručí, musí to tak být. To je stejné i dnes.

Autor: Hana Fasurová

15.3.2009 VSTUP DO DISKUSE 11
SDÍLEJ:
Ilustrační foto.
4

Chcete lístky na Zbrojovku? Soutěžte s Deníkem Rovnost

Ilustrační foto.
2

Půldruhého roku povinných reflexních prvků? Ubylo usmrcených chodců

Káňa: V ruce jsem měl dva měsíce dráty

Brno - Bojovník je zpět. Hokejista brněnské Komety Jan Káňa na ledě většinou jezdí s elánem a nevypustí žádný souboj. Svou aktivitu musel na delší čas utlumit. Přesně po pěti měsících od zranění zápěstí si pak zahrál přípravný zápas proti Jihlavě, který Brňané vyhráli 3:1. „Tréninků už bylo hodně, určitě chci hrát a budu se snažit s rukou pracovat, aby byla dobrá,“ slíbil pětadvacetiletý útočník.

Kvůli horku v kraji lekly tisíce ryb

Jižní Morava - Nekvalitní voda a tisíce uhynulých ryb. To je bilance letošního léta v rybnících nejen na Brněnsku. Kromě extrémních veder a nedostatku vody bojovali rybáři se zamořením nádrží sinicemi.

AKTUALIZOVÁNO

Tři obdržené góly za šest minut. Zbrojovku stáhl výprask na dno tabulky

Olomouc, Brno /ANKETA/ – Už po čtrnácti minutách se pro fotbalisty Zbrojovky stala vidina bodového zisku na stadionu Olomouce prakticky utopickou záležitostí. Právě po tomto časovém úseku totiž Brňané prohrávali na hřišti prvoligového nováčka 0:3. Se stavem do konce utkání nepohnuli a po čtvrtém kole soutěže zůstávají na zisku jediného bodu.

V ulicích se objeví další básně o Brně. Nejsložitější je umísťování v centru

Brno – Co mají společného Cejl, Petrov, Obilní trh a hlavní nádraží? Všechna tato místa inspirovala básníky. Brněnské lokality opředené verši mapuje webový projekt Brno poetické. Do konce prázdnin přibude osm básní přímo v ulicích.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení